Família Neil na dovolené

Doufám, že alespoň někdo postřehl, že jsem zde jistý čas nebyla. Mohl za to fakt, že si rodiče jako každý rok usmysleli dovolenou. Já samozřejmě neprotestuji. Nebojte se, vážně tady nebudu popisovat krásy Beskyd. Spíše se budu věnovati citátům a krátkým příběhům….

… Všichni určitě znáte to rozhraní, když už nespíte, ale přesto ještě nejste úplně vzhůru. A v tomto okamžiku to přišlo. Taťka začal cítit nějaký velký tlak v oblasti prsou. Nemohl dýchat. „Já mám asi infarkt. Kdo mi zavolá sanitku, když mobily nefungují, protože jsme bez signálu? Kdo vyleze na ten hroznej kopec? Co když mezi tím umřu?“ pomyslel si.
Poté se rozhodl otevřít oči. Ze vzdálenosti desíti centimetrů uviděl můj vytlemený obličej.
„Pomsta bude sladká…,“ pronesl už pouze do větru, jelikož jakmile jsem uslyšela něco o pomstě, zvolila jsem strategii ústupu.

… „Pozor, klouže tu mokré dřevo!“ vykřikla máma.
„Prosím tě, vždyť jde za tebou,“ odpověděl taťka.
Za mámou jsem šla já.

… Mladší sestra: „Tady může spadnout jenom d****.“
Já: „Však ty jsi se už poválela.“

… Uhnaná máma nás dohání, běžíce rychle z kopce. Taťka si začne prozpěvovat:
„Děti, to se nevalí lavina!
To se valí naše mamina!“
Když už je chuděra u nás a pije vodu, táta opět začne provokovat:
„Ženo moje rozmilá,
nechoď domů opilá.
Po víně, po víně,
vždycky vrazíš do skříně.“
Načež se máma logicky urazila a šla dále. Táta si ji chce udobřit a utíká za ní. Mokrá hlína mu ujede pod nohama. V tu ránu leží na zemi, rozpláclý jak žaba. Kdo tu tedy to víno asi pil?

… Po celodenních tůrách majících v průměru 25 km nožičky navyklé celoročnímu nicnedělání celkem bolí. Naštěstí je tu však taťka. Jsa přitahován vším křivým a ošklivým, stal se mým osobním masérem nohou.

… „Naše Barunka je strašně inteligentní. Ta už ve třech letech věděla, co ví teď,“ povídá na mou adresu táta.

… Určitě znáte takové ty ortodoxní trampy. My jsme po zteči jakéhosi prudkého kopce byli celkem odvaření, raději nemluvě o nich. Bylo jim kolem dvacíti a v těch svých strašných látkách se museli do slova a do písmene upéci. Však na nich taky bylo vidět, že své si užili. Když jsme kolem nich procházeli a minuli jsme je, sestra se za nimi otočila a ptala se jich: „Tak co hoši, kdy skončila válka?“

… Náš klan je snad od prvopočátku rozdělen na dvě větve. Na Veverky a Medvědy. Toto dělení je už tradice, sahající do mých pěti až šesti let. Mužstvo Veverek tvořím já a mladší sestra, zatímco Medvědi jsou rodiče a nejmladší sestra.
… Víte tedy, jaká je první otázka Medvěda, když potká Veverku?
„Veverko, líňáš?“
Pochybuji, že by to někdo z vás pochopil, proto se pustím do složitého vysvětlování. Kdyby Veverka líňala, Medvěd by ji nemohl použít, jelikož by si potom musel ze zadku vytahovat chlupy (autor výroku je taťka).
… Veverka na haluz hup,
haluz pod ní rup.
Veverka ze stoje,
háže šipku do hnoje.
(autor taťka)
… Sestra se dívala do mapy a objevila tam hlavní město Veverek – Krásno a hlavní město Medvědů – Hnojník.
… Na cestě jsme minuli medvědí lázně – velkou kaluž plnou pulců. Když jí projede auto, tak Medvědi mají i bublinky a než se to bláto usadí, tak i koupel bahenní (autor výroku má na svědomí maličkost).
… Medvědům za obydlí stačí pouze jedna stěna. Když fouká z jedné strany, přelezou si na druhou (autorem jsem já).

Takto by se dalo pokračovat donekonečna. Pokud má někdo neodbytný pocit, že jsem nemístně urýpaná a příjemná jako vyrážka, co se nedá poškrábat, tak děkujte všem bohům, jejichž jména znáte, že celou naši rodinku zde zastupuji pouze já.