Od té doby, co náš plátek usadil pana ředitele do pohodlného lehátka a nechal chvíli hrad plout bez kontroly našich ořezaných brků, uplynulo sotva pár hodin, které však nebyly plné poklidné plavby, jak jsme naivně očekávali; místo toho byly naplněny vzrušujícími událostmi, které způsobily, že si náš redaktorský tým nemohl dovolit déle meškat, musel znovu vytáhnout své psací náčiní, rozmontovat kalamáře, očarovat je antihoupavým kouzlem a vydat se do terénu (rozuměj do kajuty s nápisem ředitelna), aby tam prozkoumal přísně tajný lodní deník kapitána Elénéreho.
Tyto zápisky pro nás byly učiněným pokladem, díky nim Vám teď můžeme poskytnout zaručeně pravdivé informace o naší aktuální situaci a poloze.
Poslední zprávou, o které jsme Vás informovali, byla ta, že hrad je tažen gumovou kachničkou blíže a blíže k novým pozemkům, na nichž bude moci spočinout až do dalšího velkého stěhování. Pro tento účel pan ředitel kachničku speciálně upravil, aby v případě nouze mohla sama sloužit coby záchranné plavidlo.
Po malé chvíli této idylky se však vynořil takový malý problém – a to přímo z vody! Nejprve lysá žlutá hlava, vzápětí gumový červený zobák…
Kde se vzal, tu se vzal, gumový kačer na dálkové ovládání se nořil z hloubi moře a plaval si namluvit mazlíčka pana ředitele.
Kachnička se do tohoto nového prince zamilovala na první pohled a jeho návrhu vyjet si na svatební cestu neodporovala ani v nejmenším. Jako cíl zvolil kačer zemi, která se nacházela úplně opačným směrem od naší plavby, zemi, z níž pochází madam Letitia te Tiba, zemi, o které jsme již všichni alespoň okrajově slyšeli… Kiribati.
Jelikož kachnička za svalovcem s turbomotorem zpočátku výrazně zaostávala, podal jí její amant křídlo a spolu s celým hradem ji táhnul skrz širé moře rychlostí srovnatelnou s rychlostí světla. Pro mnohé studenty a profesory bylo toto zrychlení šokem, ale ještě dříve, než se s ním vyrovnali, a ještě dříve, než pan ředitel vůbec otevřel na svém pohodlném lehátku oko, aby mohli zasáhnout, dostali jsme se všichni až k břehům Kiribati.
Zde věnujme prosím krátkou tichou vzpomínku na kačera, kterému brzy po přistání došly baterie, budiž mu voda lehká. Kachnička si alespoň propříště zapamatuje, že pokud touží po lásce kačera mudlovského, musí mu zajistit baterie nabíjecí.
Ale zpátky k osudu našeho hradu – na ostrově se nám dostalo od tamějších lidí úžasného přivítání. Madam Leti nám ještě před opuštěním školy a prohlídkou této kouzelné země vysvětlila, že kvůli stoupající hladině moře, která neodvratně zaplavuje ostrov, se zdejší lidé v těchto dnech podílejí na stavbě kouzelnických bariér kolem ostrova nového (který je pochopitelně skryt před zraky mudlů).
Po tomto krátkém proslovu následoval rozchod po skupinkách (z bezpečnostních důvodů stál v čele každé z nich profesor, primus nebo prefekt). Někteří studenti vyběhli na pláže sbírat mušličky, jiní se dali do kontaktu s místními lidmi, někteří i s místními ovečkami, dokonce se našlo i pár jedinců, kteří pomohli se stavbou magických bariér.
Zde bych naše vyprávění ukončil, užívejte ostrova, dokud tu jsme. Neztrácejte čas čtením a běžte třeba postavit hrad z písku!!!