Romantika versus realita

Jsem totální antiromantik. Neocením západ slunce u moře, pugety růží, ani večeři při svíčkách (v tomto případě ale oceňuji ono šero, ve kterém není vidět, že se cpu jak protržená). Dále mě neuchvátí ani oslovení miláčku, či mnoho dalších nevkusných zdrobnělin, které mají naznačovat citovou náklonnost. Já za oním rádoby romantickým šišláním spíše cítím povinnost pro dotyčného vyhledat dobrého logopeda… Ovšem ze všeho nejvíc jsem alergická na poezii, zvlášť když je určena k dobývání dámy. Středověk snad již skončil, takže tyto pravěké metody snad už pomalu brzy upadnou v zapomnění. Bohužel já ještě patřím do generace, kdy pár vyšinutých jedinců, to na mě zkoušelo s básní (jednou bohužel i vlastní!).

Jak jsem již psala nejsem romantik, ale praktik a realista s nádechem skepticismu, takže po milostných verších mi v hlavě většinou běhají obrazy typu – já s dotyčným za x let, kdy veškerou poezii vystřídala próza všedního dne, takže na sebe již nemluvíme ve verších, ale v lakonických větách typu: „Nezapomeň po sobě dát dolů prkýnko!“ či „Co bude dnes k večeři?“ Seifert i Kainar by se divili, jak bohatá může být při jejich verších má imaginace… Takže se obvykle žádné „za x let“ s takovým prvomájovým recitátorem ani nekoná. Ono se pak obvykle nekoná ani žádné „příště“.

Ještě trapnější ale je, pokud se vám někdo snaží recitovat vlastní pokusy o poezii. To bývá obvykle mnohem směšnější, protože nejsem vůbec dobrá herečka na to, abych v sobě udusila smích nad plytkostí oněch rádoby veršů.

Díkybohu se však komunikace vyvíjí a konečně je tady etapa SMS zpráv, které nejsou stvořeny pro žádné dlouhé plky a nepraktické bláboly. Navíc bez diakritiky veškeré pokusy o poezii či romantické vyjadřování působí spíš směšně. Ale „romantická“ SMSka, kterou jsou dostala nedávno od kamaráda, mě nepřestane nikdy bavit. Zněla: „Nazdar! Jak se tesis na dnesni vecer? Jen my dva a dobre vychlazena Plzen :-)“