Tento příběh, psaný formou deníku, jsem odevzdala jako pololetní esej do Lykantropologie v minulém roce 🙂
28.6.
Dnes jdu se svými přáteli do jednoho podniku ve městě. Je to sice docela z ruky, ale co by se mi mohlo stát, že? Už se tam fakt děsně těším. Bude tam i Gabriel a doufám, že mě konečně vezme na vědomí. No nic, musím končit. Jdu se sebou něco udělat 🙂
29.6.
NĚCO se stalo. Něco strašného. V klubu to bylo moc fajn, bavila jsem se s Gabrielem i ostatními a bylo mi skvěle. Domů jsem vyrazila kolem 2:30. Šla jsem rychle, nikde ani noha. Jenže jsem pořád měla pocit, jako by mě někdo sledoval. Nervózně jsem se ohlížela, ale nikoho jsem neviděla. V místě, kde bylo světla nejméně, jsem uslyšela zachrastění křoví. Jakoby v něm bylo schováno něco velkého. A pak se to stalo. Z křoví vyskočilo obrovské zvíře, které hrozivě vrčelo. Dala jsem se na útěk, ale udělala jsem sotva pár kroků, když mě srazil k zemi. Rychle jsem se otočila na záda a zděšeně jsem hleděla do tváře vlka. A přesto to vlk nebyl. Cítila jsem jeho horký dech ve tváři i nasládlý pach krve. Po zádech mi přejel mráz. Hleděla jsem mu do žlutozelených očí, ztuhlá hrůzou. Náhle zvedl hlavu a táhle zavyl. Snažila jsem se vykroutit zpod jeho těžkého těla, ale marně. Sklonil hlavu a já už cítila jeho ostré tesáky na hrdle. Prudce jsem ho udeřila přes čumák. Na zlomek sekundy strnul a vzápětí jsem ucítila, jak jeho tesáky trhají mé předloktí. Bolest jsem téměř necítila, tak jsem byla paralyzovaná hrůzou. Podvědomě jsem tušila, že mě nezabije. A nespletla jsem se. Měla jsem pokousané předloktí a pár škrábanců od jeho drápů, ale jinak jsem byla v pořádku. Relativně.
Když zmizel, chvíli jsem bez hnutí ležela a bála se i dýchat, aby se třeba nevrátil. Po chvíli jsem se zvedla. Ruka mě začala strašlivě bolet. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Ruku jsem si vyčistila a zavázala, potrhané oblečení vyhodila a šla jsem spát.
2.7.
Už vím, co mě zřejmě pokousalo. Po chvíli hledání na internetu jsem zjistila, že to byl vlkodlak. Nevěřícně jsem na to slovo hleděla a nemohla tomu uvěřit. Jak je to možné? Necpou nám rodiče a vůbec všichni, že vlkodlaci, upíři a podobná stvoření neexistují? Vím, co to znamená. Příští úplněk se proměním ve vlkodlaka. Ach můj bože, co mám dělat?! Co když napadnu někoho ze svých přátel? Z rodiny? Musím odejít. Co nejdál, abych je nemohla potkat. Ano, přesně to udělám. Jdu si sbalit.
4.7.
Odešla jsem. Teď zrovna sedím v lese, myslím, že jsem došla do hrabství Suffolk. Doufám, že je to dost daleko od mých blízkých. Tolik to bolí. Opustit všechno, co jsem znala a milovala, je těžší, než jsem si myslela. Začínám na sobě, nebo spíš v sobě, cítit změny. Trochu se mi zlepšily smysly. Lépe vidím ve tmě, mám jemnější sluch i čich. Nebýt té občasné nárazové bolesti, docela by se mi to líbilo. Musím jít, cítím nějaké lidi.
8.7.
Nemohla jsem nic psát, protože jsem upadla do jakéhosi podivného spánku. Měla jsem zvláštní sen. Byli v něm vlci, hluboké lesy a krev. Chtěla jsem se probudit, ale nešlo to. Když jsem se probudila, stála nade mnou skupinka lidí. Ptali se mě, jestli jsem v pořádku a jak se jmenuju. Řekla jsem jim své jméno a oni mě vzali do své vesnice, kde mi dali najíst. Musím říct, že mi to přišlo k chuti. Byla jsem dost vyhládlá. Zjistila jsem, že mi začíná chutnat syrovější maso. Na hospodářská zvířata se dívám jinak než dřív. Začínám je vnímat jako kořist. Jednou jsem se přistihla, že na jedno malé děvčátko zírám úplně stejně. Neviděla mě. Ale já zřetelně cítila její měkké maso a horkou krev. K smrti mě to vyděsilo a utekla jsem. Běžela jsem snad několik kilometrů, aniž bych se zadýchala. Zastavila jsem až v hlubokém lese, schoulila se pod jakousi skálou a usnula.
9.7.
Probudilo mě vlčí vytí. Okouzleně jsem naslouchala a ke svému velkému překvapení jsem se po chvíli k vlčímu zpěvu přidala. Můj hlas nebyl k rozeznání od skutečného vytí. Z různých stran se začaly ozývat odpovědi a mně se zalily oči slzami. Má největší noční můra se rozplynula. Děsila jsem se toho, že na celém světě zůstanu sama. Teď jsem ale slyšela, že sama nebudu. Nic to však neměnilo. Stále se děsím okamžiku, kdy má proměna bude dokončena. Bojím se, protože vím, že až někoho napadnu, udělám z něj to, co jsem teď já. A nebo ho dokonce zabiju. Myslím, že se za to dokonce i nenávidím.
11.7.
Putuji stále více na sever. Tuším, že ve skotské vysočině budu mít víc příležitostí se ukrýt a lovit jen zvěř. Alespoň v to stále doufám. Myslím na svou rodinu. V jednom městě jsem viděla v novinách svoji fotku. Pátrají po mně. Po tvářích mi tekly slzy smutku, bezmoci a bolesti. Způsobuji jim tolik utrpení, ale vím, že to je nezbytné, pokud je chci před sebou uchránit. Je hrozné vědět, že je už zřejmě nikdy neuvidím. Začínám cítit, že se mé tělo mění. Už teď mám víc síly než kdy předtím. Čím blíž je však noc mé proměny, tím větší mám strach. Co když bude zrovna poblíž nějaký člověk? Nebo dokonce dítě?! Ta myšlenka mě žene stále dál, co nejdál od lidí.
13.7.
Dnes mě málem chytili policajti. Musela jsem projít jedním městem a doslova jsem se nimi srazila. Snažila jsem se nenápadně ztratit, ale rychle jim došlo, koho mají před sebou. Kdybych neměla své vylepšené schopnosti, určitě by mě chytili. Dva už mě drželi, ale bleskově jsem se jim vysmekla a co nejrychleji utíkala z města. Tahle příhoda mě donutila pro příště se nadobro vyhýbat větším městům. Nemohla jsem riskovat, že by mě odvlekli zpátky domů, když se má proměna blíží čím dál rychleji.
15.7.
Včera jsem překročila skotskou hranici. Ne, že bych procházela přes celnici, to bych asi rychle mazala zpátky domů. Prošla jsem lesem a bylo to. Prozatím to tu nevypadá o moc jinak než v Anglii, ale před sebou vidím vysoké a tajemné kopce, do kterých mám namířeno. Začínám věřit tomu, že to do proměny stihnu. Pomalu se se svým vlkodlačím já začínám smiřovat. Sice bych mnohem radši byla normální holka, ale s tím už teď nic neudělám. Jediné, s čím jsem se ještě nesmířila, je zabíjení lidí. Nenávidím představu, že nijak nemůžu ovlivnit koho napadnu a koho ne. Kdybych mohla, budu napadat výhradně zločince a takovéhle živly. Jenže to nejde… Ksakru! A ještě ke všemu mám hlad. Zkoušela jsem ulovit nějaká drobnější zvířata, ale na to pořád nejsem dost rychlá. Cítím lidi, musím končit a jít dál.
17.7.
Připadám si jako parazit! Dnes jsem musela poprvé v životě něco ukrást. Nenávidím se za to, ale jinak bych už asi umřela hlady. Procházela jsem kolem nějaké samoty a když jsem opatrně nahlédla dovnitř, ležel tam alespoň dvoukilový kus syrového hovězího. Bleskově jsem se rozhlédla, popadla ho a rychle zmizela v lesích. Bylo to skvělé, ale stejně se nenávidím. Už chci lovit. Cože?! Ta myšlenka mi na mysli vytanula tak náhle, až jsem se lekla. Ne, to přece nejde, lovit znamená zabíjet a já přece zabíjet nechci. Ale zabíjet znamená přežít. Zaslechla jsem vnitřní hlásek. To ano, ale…co vlastně ale. Žádné ale není, buď budu lovit a zabíjet nebo zemřu. Jednoduchá rovnice.
20.7.
Začínám změny cítít čím dál silněji. Mám pevnější a ostřejší nehty. Když jsem jimi přejela po kůře stromu, zanechala jsem v ní čtyři rovnoběžné šrámy. Udiveně jsem na to zírala. Nebyly o nic delší nebo špičatější, ale prostě jen velmi ostré. Stejně tak i zuby. Kost jsem překousla jako nic. Docela se mi to líbí. Taky už se pohybuji mnohem tišeji a nenápadněji. Zrovna včera jsem to vyzkoušela. Sledovala jsem nějakého pocestného, který šel lesem. Byl zřetelně neklidný, cítila jsem jeho strach a nepokoj. Stále se otáčel, ale neviděl mě. Cítila jsem se všemocná. Zastavila jsem se a táhle zavyla. Viděla jsem, jak hrůzou nadskočil a rozběhl se pryč. Hlupák. Jako by nevěděl, že každý dravec pronásleduje vše, co utíká. Nechala jsem ho být. Už mě nezajímal.
25.7.
Chce se mi psát čím dál míň. Nehledě na to, že když omylem přejedu nehtem po papíře, tak se roztrhne. Mám deník celý děravý. Ale dnes musím zapsat můj velký úspěch. Ulovila jsem mladého kolouška. Byl to úžasný pocit, konečně zahnat hlad vlastním přičiněním. Vzala jsem si jen tolik, kolik jsem potřebovala a zbytek nechala svým příbuzným. Vlkům, samozřejmě.
31.7.
Jsem vlkodlak. Se vším všudy, včetně mé první oběti. Ještě teď jsem ze sebe znechucená, ale nedá se proti tomu bojovat. Ať jsem si říkala sebevíc, že nechci zabíjet lidi, nešlo to. Sotva se setmělo, jako by mi začala v žilách kolovat jiná krev. Celé mé nitro se bouřilo a ve chvíli, kdy se vyhoupl na nebe obrovský, stříbrný úplněk mnou projela strašlivá bolest, která mě zkroutila do bolestivé křeče. Bylo to, jako by přímo z mé podstaty vylézal ven někdo jiný, dlouho uvězněný uvnitř. Přála jsem si zemřít a uniknout tak té hrozné bolesti, ale to mi nebylo souzeno. S poslední bolestivou křečí jsem zaklonila hlavu a vyrazila táhlé zavytí. Z chladné skotské vysočiny se začaly ozývat hlasy mých druhů. A já pocítila touhu pro krvi, tak starou jako samo vlkodlačí plemeno…
Autor: Rebecca Farah Altamirano