Pan Vůnička: „Tak co, už cítíš vůni Vánoc?“Hetty Londsová: „Ano, už je cítím!“
O Vánocích mě vždy v nose šimrá malý skřítek, pan Vůnička, kterého jsem jednou našla ležícího v našem kolejním kumbálku a kterého jsem se ujala. Je to skřítek malý a hravý, ale taky mu nic neunikne, protože má na všechno nos. Vážně, jeho nos je velký a od rýmy odrbaný, ale to nevadí, protože jeho nos cítí všechno možné, co by jiným uniklo. A díky tomu mi pan Vůnička pomáhá hledat ve všem pravou vůni a vánoční atmosféru. Kdyby nebylo jej, možná bych na Vánoce opravdu zapomněla.
Jakmile ale nastalo dvacátého třetího prosince, začal mi pan Vůnička poskakovat na hlavě a s velikým křikem volal: „Vstávat! Vstávat!“ To se obvykle nedělo, neboť celý rok odpočíval schovaný pod mým hábitem a pospával.
Vstala jsem tedy, oblékla si svůj modrý hábit, posadila si pana Vůničku na rameno a šla okouknout, co je na hradě nového.
Hned za rohem mi však pan Vůnička poručil: „Zastav se! Cítíš to?“
„Co?“ ptám se udiveně.
„No přece tu vůni!“
Začichala jsem tedy, zhluboka se nadechla… a… ucítila jsem něco úžasného. „Co to je, pane Vůničko?“
„Přeci vůně Vánoc, Hetty, nyní tě pěkně provedu po hradě a ukážu ti všechny druhy vánočních vůní,“ poučoval mě a vedl mě do kuchyně.
Jakmile jsme byli tam, ucítila jsem vůni pravé, nefalšované vánočky. Mmm… copak to je? Ona se tady peče vánočka? napadlo mne. Kdepak vánočka! Celé hejno vánoček, štol po mudlovsku a italského panettone!
„To je ale krása!“ zvolala jsem. „Pane Vůničko, ukažte mi více!“
A tak mě pan Vůnička vyvedl z hradu směrem k Zakázanému lesu. Jakmile jsme byli u okraje samotného lesa a u strážních hlav, uviděli jsme, že nejsme sami. Okolo totiž bylo plno kouzelníků.
„Co se to tady děje, pane Vůničko?“ zeptala jsem se a pokukovala po ostatních.
„Odkud si myslíš, že je purpura?“ zeptal se okázale skřítek.
„No… moje maminka je z mudlovské rodiny a většinou ji má z obchodu,“ pokrčila jsem rameny.
„To ano,“ přisvědčil skřítek, „mudlovskou purpuru seženeš v mudlovském obchodě, víš ale, odkud je purpura kouzelnická?“
„Ne,“ zastyděla jsem se.
„Samozřejmě, že ji koupíš na Příčné ulici, nejlepší je ale doma usušená, trhaná z okraje Zakázaného lesa! Pojď si taky natrhat!“
Tak jsme si společně trhali, a když už jsme měli plné ruce a kapsy bylinek, odebrali jsme se na cestu k hradu. Cestu nám ale zatarasil strom, který ležel uprostřed cesty. „Co teď?“
Pan Vůnička ale nepanikařil a začal něco ze stromu trhat. A pak mi to došlo… Jmelí!
Vzali jsme si tedy ještě snítku jmelí a navrátili se do hradu.
A druhý den jsem nalezla v kolejce jmelí, na plotně purpuru a také čerstvou a voňavou vánočku. Pan Vůnička se usmál a řekl: „Tak co, už cítíš tu vůni Vánoc?“
„Ano,“ usmála jsem se zpět na něj, „už ji cítím!“
Pro Denní věštec
Hetty Londsová