Další kapitola v Deníku byla…odstrašující. Tolik panické hrůzy jsem na jeho stránkách ještě nečetla. Mudrc zde popisuje neskutečně nebezpečného tvora, jenž má možná ve svých ruk…, dráp…pařát…blán…no, možná vládne škole!
Den 5. – Nevídaná hrozba
Kdo by to byl řekl, že na světě existuje nebezpečnější tvor než bazilišek (No, možná bradavičtí nováčci…). Jeho rafinovanost je zarážející, neboť se nejedná o tvora obrovských rozměrů, chrlícího magický oheň, smrtonosně jedovatého nebo alespoň slušně nebezpečně vyhlížejícího. A přece má pod svou velkou malou nožkou celý hrad a možná i celé ministerstvo kouzel! (Což by mě nijak nepřekvapilo, škola je přeci jen odolnější.)
Setkal jsem se s ním nešťastnou náhodou. U Merlinových spodků! Kéž by k ní nikdá nedošlo. Podřimoval jsem si takhle ve Ferdinandově sklepení přemýšlejíc o zákonitostech vesmíru, když tu náhle nebohého baziliška něco k smrti vyděsilo. Zmizel v temných kobkách hradu dříve, než jsem zaslechl děsivé
čvacht…čvacht… čvacht…čvacht… čvacht…čvacht…
Myslel jsem si, že je to jen nějaký zbloudilý nováček nebo snad jeden z nemrtvých profesorů. (Ti živí sem vůbec nechodí.) Kéž by naň Morgana plivla! K mé vlastní smůle mi však začalo docházet, že v takovým případě by to rozhodně NEBYL Ferdinand, kdo by se snažil tak kvapně zmizet.
Jal jsem se prchati, jak se sluší a patří. O život, samozřejmě. Vyskočil jsem s elegancí třínohé želvy a tryskem kulhavého skvořejše vyrazil k nejbližší chodbě. Pozdě. Něco mě drželo za hábit! Nevím, kde jsem sebral toliko šílené odvahy se otočit a pohlédnout na toho děsivého tvora.
Neviděl jsem nic. Byl NEVIDITELNÝ!! Hm… tak ne. Nebyl. Tedy nebyla. Když jsem sklopil zrak blíže k podlaze, spatřil jsem….GUMOVOU KACHNIČKU pana ředitele! (Noční můra všech obyvatel kouzelnického světa!) Budiž mi Nimrandir milostiv! Sedm egyptských ran Babiny Zlošilé by bylo milejších než jediný pohled do těch prohnaně (a pochopitelně nemilosrdně hrůzostrašných) očí!
„Ehm…“ Zmohl jsem se i na: „…račte si přát… Madam?“
„Kač!“
„Ehm… jak bych vám to…“
„KAČ!“
To je můj konec. Hloubková revize.U Stvořitelových vousů!
„Ehm… Madame, kdybyste laskavě dovolila…“
„KAČ KAČ KAČ!!!“
„Ehm…jste neobyčejně laskavá…“
„KAČ.“
Vyvázl jsem z toho velmi dobře. Jen jeden týden pověšen za kotníky do průvanu a nekompromisní stěhování zpět do přiděleného pokoje. Pochválen buď velký a milostivý pan Kápo!
No, nechtěla bych. Gumová kachnička pana nejvyššího je pověstná svými… No nic. I stěny mají uši.
