Na hrad se po skončení školního roku opět nahrnula spousta nových tváří. Není už nezvyklé, že snad v každé registraci se objeví několik opravdu originálních jmen. Tací studenti potom můžou svým rodičům děkovat, protože na hradě nikoho se stejným ani podobným jménem prostě nenaleznou, ani kdyby hledali sebevíc a sebelépe. Letos se nám v registraci objevilo jmen zajímavých a pozoruhodných více než dost. Pojďme se spolu s Denním věštcem na několik z nich podívat podrobněji.
Už několikrát mi zůstaly oči viset na jménu Levandule Lístka Heřmánková. Odhaduji, že tato slečna bude z rodiny, která se opravdu hodně zajímá o přírodu a květiny a že rozhodně ani této dívce bylinkářství nebude cizí. Ale proč pro dívčino jméno vybrali právě tyto dvě byliny? Možná chtěli mít ze své dcerky ošetřovatelku a rozhodli se ji pojmenovat podle dvou léčivek? A jaké tajemství skrývá jméno prostřední? Moje zvídavost mi nedala a zeptala jsem se i samotné novačky, zda ví, jak její rodiče na takové zvláštní a kouzelné jméno přišli.
Levandule Lístka Heřmánková: „Ahoj, Amando, moje matka s mým otcem jsou velcí milovníci bylinek a kouzelných tvorů. Matka dokonce cestuje po světě a pracuje s magickými rostlinami. S mým otcem se poznali kdysi v Amazonii při podrobném studiu zdejší fauny a flóry. Jelikož měli oba dva příliš blízko k rostlinstvu, tak si přáli své první dítě pojmenovat jménem, které symbolizuje jejich lásku k rostlinstvu a živočichům. První jméno, na kterém se shodli, bylo jméno Levandule. A Lístka je v podstatě moje přezdívka. Tak mi tatínek říkal odmalička.
Jestli se zajímám o bylinky? – zasměje se – Abych se přiznala, tak v útlém dětství jsem byliny nesnášela. Byly všude kolem mě a já na ně ani nesměla sáhnout, protože co kdybych některé vzácné zničila? Vlastně jsem k nim moc velkou lásku neměla. Teď, když jsem také studentkou Bradavic jako moji rodiče, si říkám, že bych se klidně i o bylinách něco víc dozvěděla. A kdo ví, třeba se tu opravdu něčemu přiučím a budu je mít časem i ráda.“ – úsměv –
Když zabrouzdáme hlouběji do seznamu, objevíme, že příjmení s tématikou přírody nese třeba i Iva Aurora Jasmínová nebo Julie Habrová.
Další úžas a nadšení ve mně vzbudil Connor Ian McBrownnies. Vždy, když tohoto studenta vidím na hradě, probudí se mé chuťové buňky a začínám přemýšlet, v jakém nejbližším obchodě bych čokoládovou pochutinu brownies, kterou mi jeho příjmení tak neskonale připomíná, sehnala. Stejný názor na to určitě musí mít i studentka, která se v seznamu nachází hned pod Connorem a hrdě nosí příjmení Hladová. Doufejme, že se dívka tolik neztotožňuje se svým jménem a zbude na nás vůbec nějaké jídlo. Protože takových věčně hladových je nás tu na hradě dost! Každopádně mi to nedalo a k Connorovi jsem vyslala sovu s dotazem, jak se to s jeho příjmením má? Je to jenom shoda náhod, nebo to má nějaký hlubší význam?
Connor Ian McBrownnies: „Ahoj, Amando, děkuji za optání na původ mého příjmení, rád ti odpovím.
Mé příjmení má hodně společného s tou sladkostí. Vše začalo asi od roku 575 čarodějného letopočtu. Moje praprapraprapraprapraprapraprapraprababička Ingrid McNniesová si vzala mého prapraprapraprapraprapraprapraprapradědečka Joprého Browna. Babička si chtěla nechat své příjmení, ale chtěla mít i to nové po svém manželovi, a tak vymysleli, že tato dvoje příjmení spojí, a tím vzniklo příjmení McBrownnies.
A abych nezapomněl, tak s tou sladkostí to je takhle: Moje prapraprapraprapraprababička s mým praprapraprapraprapradědou rádi experimentovali s potravinami a obzvlášť s čokoládou. Trvalo jim dlouho (tedy alespoň podle vyprávění mé babičky), než vynalezli tenhle průlomový objev.“
Na hradě se také nachází student Luke Křivák, u kterého snad nejenom já doufám, že jeho povaha bude jiná než člověka, kterému se křivák říká, a své příjmení pouze zdědil. Přece jenom, dalšího darebáka na hradě nepotřebujeme, takových už tu bylo. Slovem křivák se však označuje i původní motorkářská bunda, takže je také možné, že třeba bude jeho rodina vášnivými milovníky motorek a odtud své jméno získal. To snad ví jen on sám a jeho rodina.
Luke Křivák: „Ahoj, Amando, podědil jsem ho od rodičů, kteří si mě ve 4 letech vzali ze sirotčince. Oba jsou mudlové a táta je vášnivý motorkář. Má tedy lásku k motorkám nejen v krvi, ale i v příjmení.“
Jazykolamem pro mě byla potom jména Erizabesu Doragonsupiritto a Gael Épahintéréssé. Přiznám se, že doteď nemám ponětí, jak to správně přečíst, ale po tom, co jsem se snažila si to několikrát nejenom v hlavě říct a pomalu si zpřelámala jazyk nad velmi ojedinělými, ale překrásnými příjmeními, jsem se vydala celá zvídavá zjistit, kde asi mohli tito studenti k takovému jménu přijít. První zmíněná by mohla být z japonské rodiny, protože její příjmení by tomu odpovídalo a v překladu by znamenalo něco jako dračí duch. Podle významu jména křestního by poté měla být dívka velmi citlivé a kreativní povahy. Co o svém jméně ví ona sama?
Erizabesu Doragonsupiritto: „Ahoj, Amando, já osobně jsem vždy milovala Japonsko. Tedy hlavně anime, mangu, hudbu,… Nemohu sice říci, že bych se ztotožňovala s japonskou mentalitou, ale přesto má můj obdiv. I japonský jazyk je zajímavý. No a o japonské kuchyni snad ani není třeba mluvit, ta je prostě úžasná. Jednou bych se tam ráda podívala i jinak než jen knižně. To je důvod, proč bylo mé jméno velmi brzy „pojaponštěno“. V angličtině by mé jméno bylo Elizabeth, ale myslím, že bez ohledu na jazyk, který se použije, má svou jistou sílu.
Moje rodina má dračí povahu. Dlouho jsme klidní a rozvážní. Nebudeme se přeci rozčilovat kvůli nějaké mušce, no ne? Pokud nám o něco opravdu jde, pokud nám na něčem doopravdy záleží, jsme ochotni pro to urazit stovky kilometrů a třeba i skály lámat. Máme všichni skutečně dračí duši.“
O druhém zmíněném, tedy o Gaelovi, se mi však nepodařilo dohledat vůbec nic, ale přesto je toto příjmení takové jedinečné, s francouzským nádechem, a má své osobité kouzlo. Byla jsem opravdu zvědavá, jak tedy vzniklo. Bohužel k mé smůle jsem se toho moc konkrétního nedozvěděla.
Gael Épahintéréssé: „Ahoj, Amando, jsem rád, že tě moje příjmení zaujalo – asi tě ale bohužel zklamu, nechci ho totiž úplně jen tak všem prvoplánově vysvětlit. Smysl v něm určitě je, písmenka jsem do klávesnice nenamačkal náhodou… ale vysvětlovat to úplně nechci. – usměje se – Kdyby tě to obzvlášť zajímalo, poradil bych ti v něm hledat francouzštinu a zkusit si ho vyslovit, jako by to udělal Francouz.“
Úplně nakonec se mi velmi zalíbilo a ráda bych vás seznámila se jménem Ulrich von Biberstein, které na mě působilo velmi vznešeně. Nedalo mi to a rozhodla jsem se zapátrat v mudlovských knížkách a něco víc si o tomto jménu zjistit. A opravdu jsem se nemýlila! Stejné jméno nesl nejeden člen panského rodu. Bude tento student stejně šlechetný, čestný a odvážný jako tito páni? A jak se vůbec ke jménu dostal? Samotný Ulrich potom uvádí ve svém čarostavu, že se o historii velmi zajímá. Že bychom měli na hradě nějakého příbuzného tohoto známého rodu? Nebo je to jenom shoda náhod a jmen? Domněnek a otázek je více než dost, je na čase alespoň k nějakým dostat také odpovědi.
Ulrich von Biberstein: „Ahoj, Amando, moc díky za zájem. Moje příjmení nese rodina mého táty už hodně dlouho. Naši předkové jsou vlastníci hradu ve Švýcarsku. Konkrétně v části Aargau. Hrad tam postavili naši předkové už někdy ve 13. století.
Náš prapředek byl dvorní rádce u krále. Jednou, když jeli na lov, král s naším prapředkem Walterem se ztratili a po cestě je napadl medvěd. Krále těžce zranil a ten upadl do bezvědomí, Walter neváhal a když kolem nikdo nebyl, tak použil svoji hůlku a medvěda skolil, krále pak pomocí kouzla dostal do bezpečí a ošetřil mu rány. Král, když se probral, byl našemu předkovi tak vděčný, že ho pasoval na šlechtice a řekl mu, že tyto země mu patří. Do rodového erbu mu dal medvěda ve žlutém poli ohraničeném dvěma červenými pruhy. (tento erb je na našem hradě do teď). Prapředek Walter, teď už von Biberstein, se stal věrným přítelem krále a jeho věrným rádcem a naší rodině tento hrad už zůstal.
V průběhu čarodějnických procesů naši předkové na svém hradě umožňovali bydlet čarodějům a čarodějkám, kteří se u nás schovávali před mudly.
Bohužel můj táta se úplně nepohodl s mým dědou. Táta si měl vzít nějakou německou šlechtickou čarodějku, ale táta, když cestoval po světě, tak v Anglii si našel moji mámu a chtěl si vzít ji. Děda z toho byl dost naštvaný, takže se táta do Anglie odstěhoval a vzal si moji mámu. Chvíli poté jsem se narodil já, ale od té doby žijeme v Anglii.
S dědou se moc nevídáme, ale i když na tátu je asi pořád naštvaný a s mojí mámou se nebaví vůbec, tak mě si oblíbil a když zjistil, že mě přijali do Bradavic, tak byl moc rád. Jednou se třeba zase na hrad našich předků vrátíme, ale to záleží hlavně na tátovi a dědovi.“
Tak to sami vidíte. Rodiče vymýšlejí rok co rok zajímavější a promyšlenější jména, která mají často i nějaký kouzelný, záhadný, tajemný a skrytý význam. Na jednu stranu je to dobře, protože není příjemné, když zvoláte v koleji jméno a otočí se na vás osm studentů. Na tu druhou si potom musíme uvědomit, kde je hranice mezi takovou tou zdravou originalitou, jedinečností a až přehnanou podivností. Už teď jsem tedy zvědavá, jaká jména nám přinese další registrace.
Pro Denní věštec
Amanda Wright
Moc povedené, Mandy 🙂