Sluníčková barva, jež oko snadno zachytí, osobitý humor, jenž každé srdce potěší. Projekty pro radost, vzhledů král, jak to s naším Trimelem bude asi dál? Jakou cestu ušel? A kam asi kráčí? Tohle milé periodikum ke štěstí mi stačí.
Aneb sesumírování všeho, co jsme o profilize zatím věděli, mysleli si nebo co o ní kde psali, doplněné o zákulisní informace nové. Po dlouhá léta si všichni klademe docela oprávněnou otázku, jestli se profiliga někdy na našem hradě opravdu spustí, nebo zůstane navždy jen diskutovaným tématem. Čekání je u konce, konečně známe jasnou odpověď na tuto otázku…
Pohlédněte na redakci, dujdaj, dujdaj, dujdaj dá. Věštečtí čtenáři, my vám chceme něco přáti. Věštečtí čtenáři, my vám chceme děkovati. Taky popřát hezké svátky, dujdaj, dujdaj, dujdaj dá. Věštečtí čtenáři, my vám chceme něco přáti. Věštečtí čtenáři, my vám chceme děkovati. Ohlédnout se krátce zpátky, dudly, tudly, dudly, tudly, dudly, tudly dá! Věštečtí čtenáři, my vám chceme něco přát. Věštečtí čtenáři, my vám chceme děkovat.
Prosinec nám dýchal na záda a skřítek se nadšeně ujal vánoční výzdoby. Baňky, hvězdičky, vločky, třpytky – všechno tak, jak má v zimě před Vánoci být. Najednou se mu však ušima rozezněl snad ten nejhorší zvuk, který může skřítek slyšet: rozbití vánoční koule. Otočil se a spatřil zeleného smrdutého ochlupeného hejhulu. A tam? Tam to, vážení, všechno začalo.
Nezvládám dojít k cíli, píšu v každé volné chvíli. Problém s psaním, mám v něm zmatky. Vpřed jdu o větu, ale o dvě zpátky. Když nemůžu s článkem hnout, zkouším neprchnout… před šéfredaktorovou. Když nepíšeš, nejsi nic, zatni zuby a piš víc! Slovo „nejde“ neexistuje…