Křupání sněhu nás provází na každém kroku. Bohužel každému nepřináší jen radost. Komu a proč z něho naskakují vrásky? To se dozvíte v následujících řádkách…
„Ještě, že jsem si pořídila ty kozačky…“ říkala jsem si, když jsem procházela neudržovanou cestou na Příčnou ulici. 
Tam už byla situace úplně jiná. Malí skřítci v oranžových uniformách, slušivých čepicích a šálách sníh pečlivě odhrabávali. Byli sice maličkatí, sníh mohli odhazovat jen po malých kouskách, ale bylo jich strašně moc! Jen se kmitali. Radost se na ně dívat! Nedalo mi to a já se musela jednoho z nich zeptat, kde se tady vlastně vzali, protože takový krásný druh skřítků se přeci jen tak nevidí. K mému obrovskému zklamání mě všichni naprosto ignorovali! Zajímalo by mě, čím jsem je tak urazila. Pokrčila jsem rameny a měla se k odchodu. Na nakupování jsem úplně ztratila náladu.
Místo toho jsem raději navštívila Prasinky. Úplně opačná situace než na Příčné ulici, všude plno sněhu, Prasinkami se nedalo vůbec procházet. Madam Rosmerta musela stát a mrznout přímo ve dveřích hostince, aby návštěvníci viděli, že je opravdu otevřeno (o tom, jak jí je to málo platné, informoval Denní věštec již několikrát ve starších číslech). Jindy laskavý provozovatel brigád ve Žluté tlapě hlasitě nadával na sníh: „Já přece nemůžu za to, že Prasinky nemůžou platit těm zpropadeným skřetům ze Sibiře 16 srpců za hodinu!“ Po krátkém rozhovoru jsem se dozvěděla, že se dokonce sjednávala nová brigáda pro obyvatelstvo hradu – odklízení sněhu v Prasinkách. Bohužel, tento návrh neprošel Ministerstvem kouzel, prý pro velkou fyzickou námahu, která by měla dopad na sníženou imunitu.
Otázka, co se stane s Prasinkami, až napadne tolik sněhu, že se jimi neprojde, zůstává tedy i nadále nezodpovězena.