O básni, verši, rytmu a rýmu

Slovo báseň dnes označuje slovesné umělecké dílo, které se skládá z veršů. Souhrnně o takových dílech mluvíme jako o poezii. Protikladem je próza, která se na verše nečlení.

Toto tvrzení není zcela samozřejmé. Za báseň bývají totiž metaforicky označovány i jiné útvary, obzvláště vyznačují-li se velkou obrazností a lyričností. Můžeme se tak setkat například s paradoxním termínem báseň v próze. Z veršů se mohou skládat i jiné než umělecké útvary, například modlitby, zaříkávání, rozpočítadla… V minulosti vznikala i celá učená, odborná či vědecká pojednání ve verších.

Pozor si musíme dát na zmíněnou lyričnost. Mnoho lidí ji zaměňuje s poezií. Starořecký filosof Aristoteles ve své Poetice rozlišil epiku, lyriku a drama. Epika, zhruba řečeno, vypráví děje, lyrika popisuje stavy, drama ukazuje jednání. Poezie je dnes sice nejčastěji lyrická, to je však dáno historickou dobou, nejde o nutnost. Ve verších lze samozřejmě také vyprávět děje či je lze vložit do úst dramatických postav.

Co to ale je ten verš? Historicky vzato jde o část řečového projevu, která se vyděluje na základě opakujících se zvukových vlastností. V případě češtiny jde nejčastěji o rytmus založený na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik. Můžeme si to ukázat na začátku básně Antonína Jaroslava Puchmajera Vrána a Liška:

Na vysokém dubě,
držíc sejra v hubě,
paní vrána seděla,
sejr svůj snísti hleděla.

Verše ovšem málokdy dodržují rytmus přesně, to by bylo příliš mechanické. V úryvku z Puchmajera je zcela precizní jen druhý verš (pravidelně se střídají jedna přízvučná a jedna nepřízvučná slabika, takovému rytmu se říká trochej). V prvém vychází přízvuk na třetí slabiku, ta je však ve skutečnosti nepřízvučná. Ve třetím a čtvrtém verši totéž platí pro slabiky poslední.

Rytmus může být tvořen i jinými znaky, v češtině to však nebývá obvyklé. Například stará germánská poezie používala verše o stejném množství přízvučných slabik a libovolném počtu nepřízvučných. Zvláště u severních národů se můžeme setkat s veršem aliteračním, v němž určité množství slov začíná stejnou hláskou. Pro antickou a staroindickou poezii byla typická časomíra, tedy střídání dlouhých a krátkých slabik (skutečně slabik, nikoli samohlásek). Co v češtině naopak bývá – či alespoň bývalo – běžné, je prosté počítání slabik ve verši bez ohledu na jejich délku a přízvuk. Hojně užívaný býval zvláště verš osmislabičný.

Verš však nutně rytmus mít nemusí. Kronika tak řečeného Dalimila z počátku 14. století je psána bezrozměrným veršem. Nemá žádný rytmus, jen na jeho konci končí věta či její část a sousední verše se povinně rýmují:

Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.
Když skrzě jednu ves jedieše,
uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávóv rúcho práše.
Ta sedlka krásna velmi bieše
a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.
Počě sě jejie krásě diviti stojě
a inhed ji za knieni sobě pojě.

[Kníže Oldřich lovil kolem Postoloprt. Když jel přes jednu vesnici, spatřil, že selská dívka stála u potoka, bosa a bez rukávů prala prádlo. Ta selka byla velmi krásná a k tomu ovšem měla stydlivé mravy. Zastavil se a začal se obdivovat její kráse a ihned si ji vzal za kněžnu.]

Od 19. století se v poezii prosazuje volný verš, který nemá žádná pravidla, byť může k některým mít sklon. Volný se mu říká, protože nemá rytmus a ani jeho konec nemusí být nijak zvukově vyznačený (s jiným veršem se může rýmovat, ale není to nutné). Že jde o verš, poznáme jen podle jeho grafické podoby: obvykle končí zprava dříve než stránka a jinde než okolní verše. (Jak se poezie začala stále více číst potichu a méně přednášet, začala být důležitá její vizuální podoba. Někdy se začala blížit spíše výtvarnému umění. To zde však sledovat nebudeme.)

Už jsem se zmínil o rýmu. Jedná se o zvukovou shodu na konci slov. Pokud bychom chtěli mít rým zcela dokonalý, dospěli bychom k Cimrmanovu rýmu absolutnímu:

Naše staré hodiny
bijí čtyři hodiny.

Takový se však vesměs nepoužívá. Obvykle stačí, když se shodují poslední slabiky a samohláska slabik předposledních, třeba „krása“ a „spása“. Stále více se však prosazují i méně dokonalé rýmy, třeba „lámala“ a „zesnulá.“ V krajním případě může být rým nahrazen jen shodou souhlásky (konzonance), nebo samohlásky (asonance): „vlaštovky“ a „nevzletí“ (písmena „i“ a „y“ samozřejmě označují stejnou hlásku).

Někdy se můžeme setkat i s rýmem grafickým, tedy zvukové zakončení slov je různé, píše se však stejně. V češtině je taková situace velmi řídká, spíše ji známe z angličtiny: například „home“ (čteno „həum“) a „come“ (čteno „kam“).

Rýmují se nejčastěji poslední slova různých veršů. Méně častý je rým vnitřní, kdy se rýmují slova patřící do verše stejného. Rýmy samozřejmě báseň také vůbec nemusí mít. Třeba staří Římané je považovali za znak barbarské poezie a vyhýbali se jim. Záleží na rozhodnutí tvůrce.

Jednotlivé verše se mohou sdružovat do slok neboli strof. V psané básni je poznáme podle toho, že jsou odděleny prázdným řádkem. Sloky v básni mívají stejnou strukturu, například v úryvku z Čelakovského básně Pocestný:

Je to chůze po tom světě –
kam se noha šine:
sotva přejdeš jedny hory,
hned se najdou jiné.

Je to život na tom světě –
že by člověk utek:
ještě nezažil jsi jeden,
máš tu druhý smutek.

Pokud tomu tak není, používá se někdy pro označení sloky termín převzatý z prózy: odstavec.

Strofy se mohou sdružovat do strofických útvarů, to však již přesahuje meze našeho článku. Jen pro ilustraci připomenu sonet, který se ve své nejpoužívanější podobě skládá ze čtyř slok: dvou čtyřveršových a dvou trojveršových (to však není jediné pravidlo, které pro něj platí).

V současnosti je forma poezie velmi volná. Básník nemá povinnost dodržovat rytmus, používat rýmy a tak dále. O to obtížnější je však napsat kvalitní báseň. Řada méně schopných poetů na tuto volnost hřeší a ukrývá za ni svou neschopnost.

Z toho, o čem jsme nyní mluvili, plynou otázky: Co je pro báseň nejlepší? Má mít pravidelný rytmus, nebo ne? Přesné rýmy, nebo spíše aliterace? Pravidelné strofy, nebo nepravidelné odstavce? Na to se nedá snadno odpovědět. Každá báseň je jiná a potřebuje něco jiného, podobně jako jednomu člověku sluší třeba růžová barva oblečení, kdežto druhý v ní vypadá příšerně. Rozhodující by měl být umělecký záměr, podle něj pak autor volí vhodné prostředky.

V básni Františka Halase Sépie můžeme číst takové verše:

Zrána strážce majáku
sbírám své vlaštovky
Sny narazily o hlavu
už nevzletí

Autor je záměrně napsal plné nepravidelností, aby tak zdůraznil disharmonický obsah básně. (Nemluvě o tom, že nepoužívá interpunkci.) Mohl se rozhodnout i naopak, psát verše pravidelné a nechat tak kontrastovat obsah a formu.

Co bychom si měli pamatovat, je, že o kvalitě básně nerozhodují jednotlivé použité prostředky, a už vůbec ne její délka, nýbrž to vše dohromady. Báseň je jedním celkem, všechno v ní by do sebe mělo vzájemně zapadat.

Pro Denní věštec
Nebelbrach Mechacha