Co se děje před famfrpálovým zápasem?

Nikdy jste nebyli v pozici hráče, který musí vstát brzo ráno a ještě ospalý se navléct do uniformy a jít kamsi hrát famfrpál? Nevadí. V tomto článku vám přiblížím, jak to vypadá zrovinka u mně pár hodin před samotným zápasem.

Ať už jste kdokoliv, fanoušek, hráč, nebo jen víte, že vůbec nějaké famfrpálové zápasy existují, rozhodně tušíte, že vstávat na zápasy je peklo, alespoň pro spoustu z nás. Na svůj první zápas ani dospat nemůžete a na dalších, pokud vás kapitánka nevykope z peřin, snad pomalu ani nejste. Fanoušci to mají ještě horší, ti se musí přemlouvat sami. Každopádně pojďte se podívat, jak vypadají chvíle před zápasem z mého pohledu.

0:00
Je půlnoc. Zjišťuji, že vůbec nějaký zápas je, a přemýšlím, zda mám volno. Když zjistím, že ano, beru do ruky koště a kvapem se řítím směr hřiště. Ještě rychle trénuji na individuálním tréninku a snažím se dohnat nedohnatelné.

2:00
V hlavě mi běží, že bych měla jít spát a odpočinout si, ale já mám práce nad hlavu a k tomu nejsem ani unavená. Však přeci vstanu. Na devět to zvládnu, není to tak brzy. Ještě hodinku nebo dvě, posedím u ležáčku a půjdu spát.

7:30
Zvoní mi budík. Vždycky si před zápasem chci stihnout udělat snídani, rozcvičit se a opravdu v klidu se probrat taktikou, zkontrolovat si výbavu a prostě udělat všechno pro to, abych se vyhnula zmatku, chaosu i jančení. Mrtvá se natáhnu pro mobil a zůstávám ležet. Jak se ukazuje, čtyři hodiny spánku mi zřejmě nestačily. Nu což, ukážu se alespoň kapitánce, ať ví, že žiju. Kráčím si to s klidem do Komnaty nejvyšší potřeby.

8:49
S vyděšeným výrazem otvírám oči a dívám se na hodiny. Znovu jsem usnula. Úžasný. Převlíkám se z pyžama, zmateně hledám dres a jako obvykle ho prostě nemůžu najít. Nemluvě o koštěti, které jakoby mimochodem zůstalo snad po tom včerejším tréninku na hřišti.

8:52
Zrovna, když mě hledá kapitánka s dotazem „Všechno jasné?“, dochází mi, že vlastně nevím, na jakém postu hraju, dokonce nevím ani to, z jaké jsem koleje a proti komu hraju. Rychle vyfasuju lektvary a jdu omrknout, kam že to vlastně mám naskočit. Když koukám na soupisku, mám problém si i vybavit své jméno. Nefunguje mi mozek.

8:54
„Pomoc!“ křičím na kamarádku v hledišti. Zjišťuji, že mám celý zápas zaznamenat do časopisu a nemám ani potuchy, co by měl takový článek obsahovat. Kapitánka na mě křičí, ať se jdu pomalu seřadit k ostatním. Motají se mi nohy, tohle nebude dobré.

8:56
Zjišťuji, že mi chybí helma a koště se stále nenašlo. Když se podívám kolem sebe, mám pocit, že jsem si spletla družstvo, dlouho nebyla na tréninku, anebo se na zápas náš tým jednoduše vykašlal, protože své spoluhráče vidím snad poprvé v životě. Protřu si oči a bohužel zjišťuji, že to není noční můra.

8:58
Mám koště, leželo na hřišti, helmu na hlavě, ale chybí nějaký hráč. Kapitánka se pomalu skládá k zemi a já se nemůžu ani za boha dopočítat, kdo nám chybí. Pár sekund před zápasem dobíhá další ospalec s argumentem: „Však jdu načas!“ Kapitánce jde pára od uší a ví, že kdyby daného přetáhla po hlavě koštětem, vůbec by si nepomohla. Daná osoba vypadá v klidu, ale já stojím a frustrovaně koukám na své prázdné křičící bříško. Rána bez kávy a jídla jsou za trest.

9:00
Je devět a já vzlétám vzhůru k nebi. Stačí metr nad zemí a mně už se motá hlava a doufám, že se nepozvracím, co hůře, že nespadnu z koštěte. Mám pocit, že jsem člověk, co má strach z výšek. Přemýšlím, že jsem na tom koštěti neseděla už asi opravdu dlouho. Snad bude tento zápas krátký a budu pak moci jít v klidu zase spát.

Často jsou však takovéhle zápasy ty nejdelší a jste při nich rádi, že na koštěti neusnete. A proč vlastně všechno toto? Proč se tak trápit? Protože milujeme svůj tým, jsme hrdí na svou kolej, a ačkoliv je to někdy těžké, prostě se ji snažíme co nejvíce podpořit. A to jakýmkoliv způsobem, za cenu čehokoliv. Minimálně šestkrát do roka stojí za to si takové chvíle prožít a vlastně i užít!

Pro Denní věštec
Amanda Wright