Poslední dobou mne na Hogwarts přestávají bavit věci, které mi dříve skýtaly radost a relaxaci. Pravda, časem jich bylo čím dál tím méně. Ztratila se lehkost, s jakou jsem na Hogwarts chodila, a zdá se, že fantazii tak nějak není kam dávat. A hlavně cítím velké vyčerpání.
Nechápu, proč se všichni dokola hádáme. Proč se vytahuje špína, a pokud už jí není dost doma, jde se pro ni jinam. Proč? Jaký má tohle všechno smysl? Kopat kolem sebe, jen aby se něco dělo? A když zrovna není něco po našem, tak se nesnažit hledat nějaké řešení nebo kompromis, ale řvát, jak je všechno špatně a jak jsou všichni hloupí a jak strašně mi ublížili?
Celé Hogwarts jsme kdysi budovali jako místo, kam si lidé budou chodit odpočinout od všedních záležitostí, problémů. Mělo to být místo, kde se člověk něco dozví, vyzkouší si věci, které by normálně nedělal (kreslení, psaní povídek, psaní básniček, …), pozná nové lidi, něco zažije. Místo, kde načerpá energii do života a získá přátele, třeba na celý život.
Ale teď? Pořád něco chceme, potřebujeme něco super, hi-tech level. Obyčejné věci udělané pro radost už nejsou ceněné, nebo se berou jako naprostá samozřejmost. Z radostí se stávají povinnosti a kdekdo se diví, když máte problém s tím je udělat.
A tak si říkám, kam zmizelo to místo, kam jsem tak ráda chodila? Kde jsou lidé, kteří si váží maličkostí? Lidé, kteří se k sobě chovají hezky? Zmizelo do mlhy? Nebo se změnilo v jakousi podivnou nestvůru, se kterou se jedni naučili žít a v druhých pomalu ubíjí veškeré nadšení?
A přitom je to celé jen o nás, o lidech. Zamyšlení nad tím, co všechno po Hog chceme, a co mu dáváme, a co bychom získali, kdybychom svou pozornost obrátili do reálu (a zdali nám takto něco neuniká), rozhodně stojí za chvíli času.
Ano… – Vyjadrila si to dobre. Niekedy ma preniká podobná nostalgia.
Tiež mám pocit, že sa všetci kamsi ženieme… Do sveta plného práv a povinností… Z toho, čo malo byť oddychom sa stáva povinnosť a z toho čo som predtým robila pre radosť sa stáva „oprávnená požiadavka“… A kto nie je dosť výkonný nemá právo.
Kde sú časy keď som sa pustila do súťaže, ktorá mi vôbec nesedela a s úžasom som zistila, že to zvládam?
Nie, nechcem plakať za starými „dobrými“ časmi. Ale je pravda, že niekedy ma prepadne podobná clivota akú opisuje Anseiola vo svojom článku.
nj – já ale myslím, že si to tak nějak děláme sami 🙂
neustále na sebe a všechny okolo zvyšujeme požadavky, zvyšujeme laťku toho maxima. A tím se sami tlačíme do těchto situací, že máme pocit, že něco je najednou povinností.
Ale stejně to je pořád o našem přístupu ke všem věcem. Vždy si můžee říkat, že to děláme pro radost. A já jsem třeba rád, že se přirozeně dál vyvíjíme (nemyslím jen technologicky) a že už máme zavedené postupy. A to přeci nevylučuje to,že to nebudeme dělat pro radost.
Nebo co někomu brání udělat jen tu soutěž, která se mu líbí a zaujme ho? Nic, jedině to, že si sami nakládáme tolik, kolik myslíme, že uneseme. 🙂
… – Já nevím, já tyhle pocity (podle mě tak trochu vyhoření) zatím nezažívám. Když mám chuť, udělám si soutěž, když ji nemám, tak si projdu jámu nebo nahlédnu na Příčnou. A učím takové předměty, které mě baví, takže mě mnohdy mile potěší i nejedno vypracování. Ano, oproti všem, co se doposud vyjádřili, učím velmi krátce, takže těžko říct, jestli toto budu psát i za pět let… Ale podle mě je to opravdu o přístupu. On je totiž taky rozdíl, jestli čtu například sborovnu s nadhledem nebo unavená a v nedobrém rozpoložení…
Ale rozhodně bych v rámci Hog nedělala nic, do čeho bych se nutila a co bych dělala vyloženě nerada a s odporem. Protože tak to prostě mít nechci! A podle mě není tak těžké si ujasnit, co chci a co nechci dělat, a podle toho se zařídit…
Re: … – Nejsi ty ma sestra? =D Diky, ja se tu mam taky fajn, tesi me, ze aspon jeste nekdo to tu neprestal videt… Jako nevim, no, myslim, ze pri kazdem vysloveni hesla „je to o lidech“ by mel clovek zacit u sebe – je to lepsi nez cekat, ze se zmeni „ti ostatni“. Kdo mi brani delat si tu veci tak, jak si je chci delat? Jen ja sama, nikdo jiny. 😉 Naopak budu-li ja chtit po okoli, aby bylo takove, jake ja chci, aby bylo, nebudu o nic lepsi, i kdybych pripustila myslenku, ze tu opravdu je „neco spatne“. Na druhou stranu – i pres zavedeni systemu, postupu a radu a nevim jakych „svazujicich“ pravidel – ne, opravdu jsem si nevsimla, ze by tu nekdo trhal nekomu hlavu za to, ze se rozhodne delat neco jinak, ze si jde svou cestou. Alespon tedy minimalne kolem me je tolik tolerance, az se za sebe obcas lehce stydim, ze ja bych na miste druhych az tak laskava nebyla. o=)
Re: Re: … – Howgh!
🙂 – Myslím, že jsou v tom obě věci. Ano, je teď asi o něco víc konfliktů a ta přirozená radost z práce se někdy poněkud vytrácí. Na druhou stranu, i já, jako každý jiný, jsem zodpovědná. I já s tím můžu něco udělat.
Určitě je v tom to víše zmiňované vyhoření. Od té doby, co jsem knihovnicí, cítím, jako by mi v žilách kolovala jaksi více okysličená krev. Mám nové nápady, víc radosti z toho, co dělám. Takže možná by nebylo od věci vymyslet něco nového, čim se tu zaměstnat;) A pak, když bude svět vypadat o kapánek smysluplnější a veselejší, je jednodušší společně bojovat proti těm věcem ostatním, ne? 😉
– A není to, třeba, náhodou, tím že hog prostě časem zevšední? Když je něco nové, není v tom tolik chyb ale časem se ukážou. Protože „je to o lidech“ má drobný háček, lidi jsou pořád stejní, byli i tehdy když se všechno zdálo lepší. A většině nových asi nadšení pro hog, z kterého ti starší už tolik neomdlévají úžasem, ještě nechybí 🙂
– Já myslím, že je to oním vyhořením… člověka nemůže něco bavit stále stejně leta… Anseiolo, jsme tu už více jako 6 reálných let..
Re: – No … já tady hodně věcí dělám prostě proto, že jsem obětavá. A asi i blbá, jak na to tak někdy koukám. 🙂
Re: – Vyhorenie asi čiastočne tiež… Ono to nadšenie a ochota prijímať nové veci už po tých rokoch asi naozaj nie je čo bývalo.
Ale je fakt, že Hog sa nám kus posunul nejakým smerom. A keďže to tak zdá sa väčšine vyhovuje, my staré kosti si musíme asi buď zvyknúť, alebo odísť 😉
Ja mám zaťiaľ teplý kútik v mrzimore. Kým sa tam budem cítiť doma, tak ostatné nepohody ľahšie prekonám. 🙂 Ale Anseiolu úplne chápem.
A ešte jedno vysvetlenie – Ja tiež nerobím veci do ktorých by som sa musela vyslovene nútiť, alebo by som ich robila s odporom. Samozrejme, že predmety, ktoré učím ma bavia atď… To by inak ani nešlo.
Ale keď som písala, že predtým som ich robila pre radosť – nemala som na mysli len svoju radosť, ale aj a hlavne radosť tých, pre koho to robím. Teraz mám často pocit, že už študentom naša snaha nijakú radosť neprináša, lebo sme zošnurovaní toľkými pravidlami, až majú pocit, že majú na to všetko vlastne právo.
A takisto ani mňa už nepoteší každá súťaž tak ako niekedy, pretože ich je na výber toľko. Atď… Asi je to daň z dokonalosti systému, o ktorej som už párkrát písala pri iných témach. A stále rozmýšľam, či je možné sa nejakým spôsobom vrátiť k slobode. (Teraz nemyslím slobodu výberu – výber je u nás až priveľký…)
Re: A ešte jedno vysvetlenie – Abych řekl pravdu, dvakrát jasné mi to není, respektive neumím za tím vidět konkrétní případy. Bavíme se o výuce? O soutěžích? Jaká nová pravidla nás tam svazují? Respektive jaká pravidla nás tam vůbec svazují? Psát komentáře? To mi přijde zkrátka logické, automatické – a nic jiného relativně nového mě prostě vážně nenapadá… O co přesně jde?
Re: Re: A ešte jedno vysvetlenie – Nie, nejde o jedno konkrétne pravidlo. Ony všetky dohromady tvoria akúsi (desivú) dokonalosť. Spoľahlivú štruktúru. A tá mi niekedy pripadá vzdialená od toho hrania sa kdesi na začiatku.
Ani nejde len o pravidlá ale o všeobecnú atmosféru, to, čo „je pokladané za dôležité a hlavné… O čo sa všetci snažia (a/alebo majú snažiť)…
Queya tu podomnou to dobre popísala.
Re: Re: Re: A ešte jedno vysvetlenie – ešte oprava:
Slová „kdesi na začiatku“ neberte ako spomínanie na staré časy. Skôr mi išlo o tú ideu. Dôvod, prečo som si Hog zamilovala a čo som v ňom nachádzala…
A paradoxne – mám pocit, že to množsto príležitostí (množstvo súťaží atd) vo svojom dôsledku ani nedáva priestor pre rozvíjanie tvorivosti mládeže. Skôr vedie k „snahe získať“. Skoro by som to nazvala „hrabivosťou“, čo na tom, že hrabeme body a nie hmotné statky. Ale „je dôležité“ urobiť tie správne súťaže na ktorých sa dá získať veľa bodov. Či ma bavia, či sa niečo naučím, či sú pre mňa výzvou alebo ich urobím ľavou zadnou… všetko jedno, dôležitý je pomer body/čas.
Celý muklovský svet sa za niečím ženie… a my sa už tuším ženieme tiež. To vnímam ako hlavnú myšlienku Ansinho povzdychu.
Re: Re: Re: Re: A ešte jedno vysvetlenie – S timto opravdu nemuzu souhlasit. At je tu uz kdo vyhorely jak chce – to nikomu neberu – neni mozne si myslet, ze chvile, kdy byvalo v soutezich na cely mesic vypsano cca 13 soutezi, z nichz 2 byly tvorive a vsechny ostatni vymyslive-plkaci (a ano, takoveto doby opravdu mame za sebou!), jsem byla „vice rozvinuta“ nez nyni, kdy je tam mnohem vice soutezi ruznych typu. Ja osobne tez uprednostnim tvorive souteze pred vsemi ostatnimi – a jsem opravdu rada, ze si v nich nyni mohu opravdu vybrat, ze jich mohu udelat vice jak 2, mam-li cas (pripadne tez 2, ale v dobe, kdy se mi to hodi, a ne v dobe, kdy ty dve vyvolene konci, at jsem na tom zrovna s casem jakkoliv), ze se v nich hlavne mohu s radosti „vybit“ pred lidmi, kteri se na ma vypracovani dokonce i zjevne podivaji, kterym stojim za komentar, za pochvalu… Coz se „drive“ tez nestavalo 😉 Na druhou stranu proste smirme se s tim, ze ne vsichni lide se tu chteji tvorive rozvijet 😉 Nekdo neumi kreslit, nechce kreslit, nebavi ho to. Tak to nedela. Nekdo to delat chce, tak to dela – kde je problem? Jsou lide, ktere vyhledavaci rychlovky naopak „vratily“ soutezim – jsme tu proste kazdy jiny, proc to nelze vzit jako fakt a zit tu spolecne v harmonii a vzajemnem respektu?
Hroceni je jina vec, na druhou stranu myslim, ze vsichni ti „nedobrovolni hrotici“ tu jsou mnohem vice hnani kupredu svou loajalitou vuci ostatnim, potrebou nezradit kolej – a to je proste problem kazdeho jednoho. Nekdo si v hlave srovna, ze mu to za to nestoji, tak to nedela. Nekdo si to v hlave nesrovna, tak skuhra a teprve az za chvili mu dojde, ze to delat nechce. Nekdo to dela rad a tak to dela a dal bude delat. Je to jen o tom, jak je dany clovek vyzraly, jak si umi udelat jasno v tom, co vlastne chce a co ne. Ale srry, na toto si kazdy musi prijit sam, toto je rozvoj, ktery za nej neudela nikdo „zvenku“. Co vic, rozvoj v tomto smeru mi pripada pro osobnost kazdeho cloveka naprosto esencialni – narozdil od rozvijeni jeho tvorivosti za kazdou cenu – takze bych o to nikoho „neochuzovala“ nejakym omezenim prilezitosti k hroceni treba 😉
A jinak ja tu jsem 4.5 mudlroku, takze jiste, treba za dalsi rok a pul dojdu k podobnym zaverum jako vy ostatni – ale muj soucasny pohled je takovy, ze jisteze se Hogwarts jako takove i pro me zmenily, jsou ted pro me o necem uplne jinem nez na zacatku, nez po dvou letech, nez po ctyrech letech – ale i ted kolem sebe vidim lidi, kterym davaji (v tuto chvili!) to same, co mne davaly na zacatku meho studia, vidim lidi, kterym davaji to, co mne po dvou letech studia – je to tedy mnohem vice o vyvoji kazdeho z nas nez o vyvoji skoly jako takove. Nechapu, ze je takovy problem to videt. Ale jak rikam, toleruji to, mozna byste pred 1.5 rokem vsechny napsaly stejny komentar jako ja ted…
Re: Re: A ešte jedno vysvetlenie – Cítim sa nepochopená.
Ja predsa netvrdím, že celý problém je v množstve súťaží. Ide o celý systém. Súťaže som len spomenula ako príklad – vy máte pocit, že predsa „je príležitostí dosť“. Viac súťaží = viac slobody. Ja mám pocit opačný. Alebo nie priam opačný, ale vidím v tom istý nátlak.
Ja, alebo aj vy ako profesorka si môžeme dovoliť robiť len tie súťaže, čo nás bavia. Ale keď už študent cíti zodpovednosť za kolej, môže si dovoliť vynechať napr. také písmenkování, za ktoré môže získať 60b za krátky čas? Keď zároveň vie, že ostatné koleje tiež majakú na tejto súťaži? Môže namiesto toho venovať svoj čas niektorej tvorivejšej súťaži, ktorá ho zaujala ale jej vypracovanie potrvá dlhšie, odmena bude menšia a navyše ani nekončí dnes? No, môže. Ale pokiaľ cíti ten tlak, že chce urobiť všetko aby jeho kolej „neostala v hanbe“, tak to bude pre neho problém…
Vo všetkom je „nekonečná dokonalosť“. Nekončí viac ako 4 súťaže za deň. => Z toho plynie, že pri určitej dávke snahy je možné urobiť všetky. Bŕŕ… Radšej by som bola, keby jeden deň končilo 20 súťaží a potom povedzme týždeň ani jedna. Človek by sa mohol naozaj rozhodovať čo chce robiť a kedy, nie iba čo „musí“.
Ale to sú detaily. Chcela som tým povedať len toľko, že čo pôsobí ako sloboda pre jedného, to druhý môže vnímať inak.
Máme dokonalé výklady, dokonalé rozvrhnutie súťaží, dokonalo vymakané hodnotenie DU, je toho veľa. Všade kopa očakávaní, a kde je sloboda? Kde sa máme hrať?
Ale to je asi jedno. Zamotávame sa v slovíčkach. Queya to celé vyjadrila asi lepšie ako ja.
Re: Re: Re: A ešte jedno vysvetlenie – Vlastne Queti O:-)
asi jsem stará – Asi jsem tu za seniora, ale povzdech profesroky Ansí mi přijde velmi blízký.
Nevím, jestli je to vzpomínání na „staré zlaté“, vyhoření, něco úplně jiného, nebo objevení většiny toho, co jsme se mohli naučit na místě, kde jsme a pomohlo by dělat něco jiného.
Ale mám dojem, že se opravdu za ta léta změnilo to „o čem to celé je“… Přiznám, že mě osobně děsí většina zlepšováků, protože bourají to, co znám a přesouvají nás směrem k technicko-grafickému olympu. A tedy jednoduše řečeno, poslední dobou se stránka grafická a spolehlivostní (teď už se nestane, že se naučím psát stížnost na profesora, který na nás měsíc kašlal) zlepšuje natolik, že to vypadá, jako by její význam dosáhl významu obsahového.
Možná je to tím, že po obsahové stránce (čímž myslím to, co nám Hog dávají) jsme se přiblížili vrcholu už dřív a každý další krok je velmi obtížný, zatímco v těch dvou zbývajících najednou velkými kroky dotahujeme.
A možná trochu tím, že do profesroských let dorostla generace studentských hrotičů – lidé jednoho typu (tedy v jednom úhlu pohledu), kteří posouvají celkový stav tímto směrem a profesorování pak (zdá se mi) berou stejně jako brali studium – nejlépe, nejvíce, přesně… Jinými slovy kvalitně a velkokapacitně.
A protože do studentského vedení kolejí došli převážně lidé, kteří jsou jimi vychováni, stává se nejlépe, nejvíce obecnou atmosférou. Zase to nemusí být špatně. Ale když za příklad nováčkům dáváme studenty, kteří během svého studia spotřebovali všechny dostupné předměty, nemáme se čemu divit…
– Zvláštní 🙂
Právě jsem si naordinovala léčebný pobyt v Mrazákolandu na neurčito. Hog mi nepřinášel žádnou radost a spíše mě čím dál víc znechucoval. Studentské nadšení už dávno vyprchalo a momentálně ani není chuť pouštět se do nového projektu.
Hog se posouvá a nemá moc smysl vzpomínat na staré časy (ať už dobré nebo špatné). Jen mě mrzí, jak moc se teď lidi honí za body a předměty. Laťky se nastavují stále výš a výš a je to celé mnohem unávnější.
Re: – Jsem ráda, že v tom nejsem sama. Nebo ráda … že to prostě není jen můj podivný pohled proti všemu. Když odejde do mrazáku student, je to ok. U profesora se to uprostřed školního roku považuje za akt nezodpovědnosti. Takže nám na takovéhle úvahy zbývá cca 2 a půl měsíce jednou za rok. 😀
Re: Re: – Madam Ansí, pokud jsem někdy svými komentáři v různých časopisech přispěl k Vaší „blbé náladě“, a myslím, že ano, je mi to líto. Vy patříte k lidem, díky kterým jsem na Hogu rád. Dávám si závazek: pro příště si budu víc všímat těch pozitivních věcí, a je jich setsakra hodně, a méně budu kritizovat. Ono, když se člověku něco nelíbí, víc ho to svádí ke komentování, to dobré přijímá jako samozřejmost. A nějak mu pak uniká, že by lidé také rádi slyšeli pochvalu za to, co se podařilo. Na Hogu je toho dobrého o mnoho víc než toho zlého. Jen se o tom méně mluví. Tak prosím, hlavu vzhůru. 🙂
– Není to pravda, pane Nebelbrachu, že je na Hogu více dobrého než zlého. Tedy možná že už zase je, kdoví… ale nevěřím tomu, ještě nedávno to byl děs. Spadlo to někam do nepříjemna a pocity popsané v komentářích výše nejsou žádnou novinkou, ba bohužel by se daly ještě více rozvíjet. Je totiž mnoho lidí, kteří odešli, ne takoví ti „flákači“ a „nestálí paběrkové“, kteří se nikde neohřejí dlouho, ale človíčci s otevřeným srdcem, kteří holt „vyhořeli“. Takže místo plácání po ramenou, jaký je to fajn tým, by nebylo možná od věci se podívat, kde je ta smradlavá rybí hlava. Pak se třeba někteří padlí vrátí z mrtvých, pak třeba už z Hogu prchat nikdo nebude…
A paní Ansí, vy si rozhodně nenaříkejte sama nad sebou. Jste bezvadná a byla jste vždycky zpříjemněním života ve škole. Já nevím, že nešťastní jsou vždycky nejvíc ti, kteří se o to „ee“ nepřičinili. A to se týká také vás, paní Leti!!!!
Další náhled… – Myslím, že jsem na Hogwarts už taky dosti dlouhou dobu, i když samozřejmě ne tak dlouho jako Ansí 😉 Ale přes čtyři reálné mudl roky už to jsou… A musím říct, že jsem se s tímto pocitem zatím nesetkala – Ano, je pravda, že už jsem na Hogwarts méně než předtím, ale to je dáno zvýšenou aktivitou v mudlovském světě. Hog jsou pro mě stále místo relaxace, kam se chodím bavit a i když samozřejmě taky ráda vzpomínám na „staré dobré časy“ myslím si, že jeich krása byla právě v tom, že jsem byla mladá, nadšená a vše pro mě bylo nové. 🙂 Rozhodně nesouhlasím s názorem Ducha, že většina je toho špatného – není, ale kdo si chce radši všímat chyb, tak může…
Jistě je možné, že někdo takový problém vyhoření zažívá, mě by pak asi napadlo si otevřít jen jednu malinkatou třídu toho nejméně oblíbeného předmětu a dát si rok pauzu – s tím, že budu stále v obraze, protože myslím, že když se člověk zmrazí, tak pak často přijde a zjistí, že se toho na hog změnilo tolik, že už se v něm pomalu nevyzná a nikoho nezná. 😉
– K Madam Leti bych si ještě dovolil dodat, že k tomu patří nátlak jistých silně angažovaných jedinců, takových těch maxi-bodařů a jejich příznivců, kteří si pak kvůli „neaktivitě“ otvírají svá kouzelnická i mudlovská ústa na ty, kteří mají předmět jeden nebo dva… a jen semo tamo nějakou tu soutěž… a je úplně jedno, z jakého důvodu. A to rozhodně k atmosféře v koleji nepřispívá, že… Hlavně proto jsem teď mrtvý.
Re: – Já začínám mít pocit, že každý navštěvujeme jiné bradavice… „otevírají si ústa na ty, kteří mají jen jeden nebo dva předměty“? Kdo proboha?
Nepotkala jsem žádného „maxi-bodaře“, který by tohle dělal. Ano, takoví lidi se jistě budou snžit motivovat ostatní k většímu poču předmětů, bvětší aktivitě.. aleproboha, pokládá někdo někomu nůž na krk, nadává mu? To je přece úplná blbost…
– Nikoliv. Tento problém existuje minimálně v jedné koleji. Dá se nad tím zapřemýšlet a najít cestu ven – nebo to soustavně popírat jako „blbost“. Potíž je v tom, že ti, kteří by tuto skutečnost mohli doložit, jsou víceméně nenávratně pryč….
Re: – Ano, nenavratne pryc – a nebo tu strasi a nejsou sto ani uvest sve jmeno a mluvit konkretne, ze, Duchu? 😉 Jakoze tohle je straseni te nejubozejsi urovne, to se na me nezlobte 😉
– Říkáte mi, aby člověk dělal jen to, co doopravdy chce. A že je to prostě jen vyhoření. Přitom jsem tu mluvila i o tom, že vidím jakýsi rozklad těch vztahů, kdy už se k sobě chováme docela místy i hnusně. Skoro se zdá, jakoby tu neplatilo ničí slovo, a když někdo řekne něco, co se někomu nelíbí, tak hned: No jo, ten je blbej, ten o tom ví kulový – demokracie ano, ale slušně, ne? Plus letní témata v Corvinovi – je jejich cílem dělání si nepřátel napříč internetem? Z tohohle všeho mi bývá špatně a smutno. Přitom kdybych fakt dělala jen to, co chci, … no vážení, moc by toho nebylo. Psala bych povídky do soutěží, účastnila bych se soutěží na Sub Salix, možná bych si nechala pár tříd LS a ještě víc možná LSP. A srazy (ovšem kvůli času ne všechny, že jo). Sami vidíte, jak pochybně málo toho je, tím spíš pro člověka, který byl zvyklý trávit tu každou volnou chvilku. A moje výplata by se scvrkla někam k pěti galeonů, a z toho už bych ten barák, kterej jenom sežral peníze a nic z toho, fakt už neufinancovala. A pane Nebelbrachu, o vás to fakt není, vy jste naopak ten, kdo mi dělá radost svými úkoly.