Věštecké kukátko: lvíče Josefína Koumálková

Denní věštec: – objedná si pampeliškový čaj, pak nenápadně tekutinu vylije do nejbližšího květináče, zpod svetrových šatů vyštrachá termosku s kávou a do prázdného šálku nalije černou tekutinu – Děkuji, že sis našla čas na společné posezení nad šálkem kávy čaje a pusťme se tedy do našeho povídání. –otevře zápisník a nachystá brk – Můžeš nám o sobě na začátek něco málo říct? Já o tobě totiž vím velice málo. Že jsi ve druhém ročníku, ač jsi nastoupila do školy ve stejném roce jako já, a máš ráda přírodu a hudbu.

Josefína Koumálková: Něco o mně… – hluboce se zamyslí –Mám ráda famfrpál a chtěla bych se jednou stát kapitánkou. –zasní se – Jinak ráda čtu všemožné příběhy a když se odhodlám, tak i něco sama napíšu. Jak jsi zmínila, jsem teprve v druhém ročníku, protože jsem si odskočila studovat k mudlům, kde jsem sbírala data pro svůj výzkum o jejich chování. Bohužel se mi předměty studované u mudlů tady nezapočítaly.

Denní věštec: Tak ty jsi fanda do famfrpálu! Tušila jsem to. – nasliní si brk, až má celý jazyk modrý od inkoustu – Často tě potkávám oblečenou do chráničů, v ruce koště… – mrkne na Josefínu – Nosíš na sobě i něco jiného než famfrpálovou výstroj?

Josefína Koumálková: – zamyslí se – Vlastně mám v šatníku jedny šaty kromě školní uniformy. Na hřišti jsem tak často, že chrániče prakticky neodkládám. Ale nechodím s nimi spát. – zasměje se –

Denní věštec: Který post je podle tebe ten nejlepší? Ve kterém se nejvíce zdokonaluješ?

Josefína Koumálková: Na každém je něco. Asi se mi nejvíce líbí střelec. Člověk se musí sladit s ostatními střelci a musí hrát jako jeden. – zasní se –

Denní věštec: – s údivem si poznačí poznámku z minulé odpovědi o jedněch šatech, sama má v pokoji narvanou skříň oblečením –Dostáváme se k další otázce. – otočí list v bloku – Kdybys vyhrála 100 galeonů, co by sis za ně koupila? Nebo jak jinak bys je investovala?

Josefína Koumálková: – snaží si představit takovou hromadu peněz – No, myslím, že bych polovinu věnovala místnímu útulku pro magická zvířátka a druhou polovinu věnovala chudým studentům na koupi famfrpálové výbavy. – zasní se –

Denní věštec: Pro sebe nic? – směje se – Žádné módní doplňky z NiTě, žádné předražené mapy hradu, žádné cirkusové ptactvo?

Josefína Koumálková: Tak sovičky mám dvě a to mi stačí. A raději bych chtěla k sobě kamaráda než drahé oblečení. A přátelé se za peníze koupit nedají. – usměje se –

Denní věštec: To nedají… – obdivně se koukne na Josefínu, líbí se jí její skromnost a umiňuje si, že si teda letos o Vánocích toho dravce zase nekoupí –
– vrátí se k poznámkám v bloku – Přeci jen o tobě vím ještě něco. Na naší škole studovala i tvá maminka Elennar Hollkin. Přiznám se, že když jsem po ní pátrala, hledala jsem ji v nebelvírské kronice, ale mé pátrání nebylo úspěšné. Jak je to možné? A prozradíš mladším ročníkům, kdo byla Elennar Hollkin?

Josefína Koumálková: Moje matinka tu studovala, ale už je to docela dlouho. Navíc byla ve tvé koleji, tedy v Havraspáru. Nějakou stopu tady má, ale když se na to nezaměříš, tak to není poznat. Po tom, co dostudovala a složila OVCE, stala se šéfredaktorem Denního věštce. Pamatuji si, jak mi vyprávěla, že ty obrázky redaktorů u článku byl její nápad. Taky má své jméno v Ďáblově jámě, ale bohužel je tam nesprávně s jedním L. V Denním věštci dělala hojně rozhovory a taky osmisměrky.

Rozhovor s Elennar Hollkin coby nově jmenovanou šéfredaktorkou Denního věštce si můžete přečíst ZDE.

Denní věštec: – usrkne z hrnku – Ty obrázky byl její nápad? To jsou mi věci. Tebe Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru. Jak se cítíš v červené koleji?
Mně osobně se moc líbí nebelvírské kolejní předměty. Co ty – vlastníš už některý z předmětů? Který se tobě líbí nejvíc?

Josefína Koumálková: Já se cítím u červených dobře. Nejsem barvista a ani moje matinka nebyla. Prostě jsem asi více po tátovi a jsem ve spoustě jiná než moje máma. – odmlčí se – No a kolejní předmět mám jen jeden, a to odznáček, který nosím. – hrdě ukáže – V kolejních předmětech nemám tak velký přehled, ale musím přiznat, že mně se zase líbí ty havraspárské. – zasměje se –

Denní věštec: Prázdniny jsou v plném proudu, jak trávíš léto u nás na hradě a jak u mudlů?

Josefína Koumálková: Prázdniny jsou super věc. – zasní se – Tady na hradě trénuji na hřišti a starám se o svou žabku a sem tam udělám nějakou soutěž. No a u mudlů… Darmo mluvit. – zasměje se – To se vydám občasně na nějaký výlet, ale není to žádná sláva. Ani jsem letos nebyla u vody. Kdyby někdo chtěl zajít, ať mi pošle sovu. Strašně ráda se koupu.

Denní věštec: Přesuňme se teď společně o měsíc dál do září, kdy začne výuka. – udělá se jí rýha na čele – Už máš nějakou představu, jaké předměty si příští školní rok zvolíš? Jaké druhy úkolů ti vyhovují nejvíce a jaké naopak vůbec ne?

Josefína Koumálková: Chtěla bych určitě pokračovat v Literárním semináři a zvažuji přihlášku na Lektvary. Pak se uvidí, co se ještě namane. Nejsem bodohrotič, ale třeba tři předměty bych mohla zvládnout. Raději mám úkoly psací, protože vymýšlení mi nedělá problém. Zato s pastelkami mi to moc nejde.

Denní věštec: Tak to jsme dvě, taky se nekamarádím s pastelkami. Když už jsme v té blízké budoucnosti…  – usměje se na Josefínu – …půjčuju každému, s kým dělám rozhovor, speciální věšteckou kouli, kterou mám od jedné talentované kouzelnice. – předává opatrně dívce magický předmět – Nakoukni do ní, prosím, a řekni nám, kde se vidíš za pět hogwartských let?

Josefína Koumálková: – opatrně převezme kouli a chvíli do ní zírá – Jsem famfrpálová kapitánka.  Jsem už o dost starší a chytřejší. Aspoň podle toho sveřepého výrazu. – zasměje se – Mám kolem sebe hodně kamarádů, kteří mě plácají po ramenou. Nevím, možná jsem chytla zlatonku. Tak to vypadá dobře. – usměje se a opatrně vrací kouli –

Denní věštec: Náš rozhovor je u konce. Moc ti přeju, aby se ti předpověď z věštecké koule vyplnila. Děkuju za příjemné povídání. Chtěla bys ještě na závěr něco říct?

Josefína Koumálková: Chtěla bych jen říct, že famfrpál je skvělý sport. Nejvíce si ho člověk užije s fanoušky, kteří umí fandit. Pro mě fandění neznamená urážení druhého týmu, ale ocenění hráčského výkonu, ať už je hráč z takového nebo makového týmu. Hlavní je cesta, ne cíl. Mír a lásku všem lidem. – pronese slavnostně na závěr – Díky za rozhovor.

Pro Denní věštec
Mia Whitebear