Oliver McCollin: „Opuštění funkce kolejního ředitele bylo hořkosladké.“

Denní věštec: Setkáváme se krátce po návratu z letního semináře, který jste spoluorganizoval. Jaký byl? Vyvedl se podle představ?

Oliver McCollin: Výborný! Myslím, že se doopravdy povedl. – usměje se – Moc jsem si ho užil, a hlavně vymýšlení jednotlivých částí se slečnou Kim bylo skvělé! Dost jsme se shodli na stylu vedení jednotlivých částí, a tak to byla trochu symfonie. – směje se – Ale kolem a dokola to bylo z mého hlediska moc povedené. Zda souhlasí ostatní, to už je na nich. – směje se –

Denní věštec: Standardní opuštění postu kolejního ředitele se neobejde bez povzdechnutí dotyčného, že kolej je děsně fajn, ale že už došly síly a kolej si zaslouží někoho lepšího. Povětšinou následuje odklizení bývalého kolejního ředitele do ústraní. Ne však ve vašem případě. Pouštíte se do funkce, která je pro hrad, troufám si říct, jednou z nejvýznamnějších. Opouštěl byste Nebelvír, i kdyby se post neuvolnil? S jakými pocity z koleje odcházíte?

Oliver McCollin: – zasměje se – Tak tuto otázku vezmu trochu z jiného konce! Vést výuku byl takový můj sen již v době studia. Osobně jsem moc rád chodil na předměty a sledoval jednotlivé profesory při práci. Nejednou jsem se snažil s některými věcmi něco udělat, ale slýchat pindající studenty bylo asi moc běžné, tak to bylo k ničemu.
Co se týká opouštění postu kolejního ředitele… Je to takové hořkosladké. Na jednu stranu se mi uleví, protože si jsem až moc vědom toho, že má povaha není na kolejního vhodná. Víc se hodím na inspektora výuky. Proto jsem se na odchod z kolejního ředitele připravoval delší dobu. Zároveň je to takové smutné, protože opustit lidi, které se snažíte vést k tomu, aby na vás spoléhali a byli pro vás takovými dětmi, kterým se snažíte pomoci, není nejsnazší. Ovšem věřím, že jsou v koleji lidé, kteří mému nástupci udělají přivítání na červeném koberci a uvítají jej s otevřenou náručí, aby ten přechod byl nejsnazší.

Denní věštec: Nemyslíte, že vám odchod z postu kolejního ředitele bude mít Nebelvír trochu za zlé? Může to vypadat, jako by inspektor výuky pro vás byl jen prostě další meta, vyšší…

Oliver McCollin: Na jednu stranu se toho bojím. Na druhou stranu věřím, že červeným na mně záleží podobně, jako záleží mně na nich, a budou mi přát spokojenost. Nehodlám opustit Nebelvír nadobro, to bych neudělal nikdy. A já věřím, že to lvíčata ví moc dobře.

Denní věštec: Jaké jsou vaše vize pro funkci inspektora výuky? S čím jste do konkurzu šel, na čem jste stavěl? Zachovat současný stav, nebo chcete prosadit nějaké zásadní inovace?

Oliver McCollin: Můj pohled na inspektora výuky je asi hodně odlišný od většiny jiných. Stavěl jsem svůj motivační dopis na osobním kontaktu inspektora výuky s profesory. Vystavět co nejlepší vztahy mezi mnou a všemi profesory a díky nim udělat co nejspokojenější pracovní prostředí. Některé změny se profesoři dozví v nejbližší době. Pár dalších bych chtěl řešit v průběhu následujícího roku.
Ale něco, co chci prosadit celkově, i když bych to rád použil na konci roku ještě nejspíš neoficiální formou – zpětnou vazbu profesora na inspektora výuky. Vím, že nejsem dokonalý a nikdy nebudu, na druhou stranu jsem hodně ochotný na sobě pracovat a když by se něco nelíbilo profesorům, jsem ochotný se to pokusit vylepšit. To je asi taková největší vize do budoucna, kterou bych chtěl zavést.

Denní věštec: V čem jsou podle vás největší slabiny výuky?

Oliver McCollin: Sám jsem vždy vnímal jako velkou škodu skutečnost, že máme šílené množství předmětů založených na naší škole, a ty nemají dlouhá léta vyučující. Mnozí nováčci se tak mohou těšit na některé předměty a… nedočkat se. To je věc, co bych chtěl zkusit zamazat ve spolupráci s mými drahými profesory.

Denní věštec: Máte mezi minulými inspektory výuky nějaký vzor?

Oliver McCollin: Osobně jsem se snažil najít nějaké dobré vlastnosti těch, které si sám pamatuji. Recyklovat některé jejich nápady a použít je nadále není nikdy na škodu. Na druhou stranu mě pak mrzí, že jsem nezažil vládnutí kolegyně Angely, protože na tu jsem slýchal mnoho chvály, a tak by se tam dalo určitě najít ještě něco. – zasměje se –

Denní věštec: Funkce inspektora výuky je spojená mimo jiné s dohledem nad profesory a jejich urgováním. Myslíte, že se vám to bude dařit? Vaše profesorská dráha je totiž tak trochu jako na houpačce. Začal jste ne úplně slavně, když vám byl ponechán status mladšího profesora, což je vskutku ojedinělá záležitost. Ke konci jiného školního roku jste jako profesor úplně zmizel a žádný skřivan občas nejste ani v opravování, zrovna nedávno přišlo se zpožděním hodnocení jedné vaší soutěže… Půjde to dohromady? Začne zase vítězit ten hyperaktivní profesor? – usměje se –

Oliver McCollin: Ono se moc lehko soudí z jednoho pohledu, a pak má málokterý člověk tendenci zjišťovat i důvody. Nebudu tady rozmazávat nic z jednotlivých záležitostí, co se kdy stalo, protože to bývají často velice soukromé záležitosti a naprosto logicky jsem se je snažil říkat jenom blízkým lidem. O mých problémech s ledvinami ví již stejně celý hrad a z toho, co se doneslo k mým uším, pro část hradního osazenstva je to pouhý výmysl. Znevažovat proto nějaké jiné osobní důvody rozhodně nehodlám, a proto například důvod posledního půlroku ví skutečně jenom ti, kteří mi jsou bližší, a víc je rozmazávat nebudu.
Ve zkratce bych zmínil to, že v našem světě nám nepomůže doklad doktora. Pokud onemocníme u mudlů a doneseme potvrzení od doktora, jsme omluveni po dobu nemoci, u nás toto nefunguje kvůli nastaveným termínům, což neberu negativně, aby mě nikdo nepochopil, jen je podstatné se občas zeptat, zda za absencí není i nějaký hlubší důvod než nezájem o hrad, což si mnozí myslívají.

Denní věštec: Mezi studenty máte pověst spíše přísnějšího profesora. Jste jeden z těch, kteří se nebojí vytknout špatný obrázek nebo divnou básničku. Párkrát jsem se setkala i se studenty napříč kolejemi, kteří byli z vašeho hodnocení docela demotivovaní. Máte hodnocení nastavené stejně od svých profesorských začátků, nebo jste ho tokem času trošku přehodnotil i třeba s ohledem na přecitlivělé studenty?

Oliver McCollin: V letech, kdy jsem začínal s učením, jsem se snažil být takový ten milý profesor. Místy jsem rozdával bonusové body jako korálky, a to rozhodně není správné. V dané době jsem bral zhoršení známky jako téměř sprosté slovo. Jenže ono se to profesorovi vymstí. Když jednou řeknete, že dáte ještě V, ale je to takové hodně těsné, někteří studenti to vezmou jakou výzvu a začnou své úkoly ještě víc a víc zhoršovat, až vám pošlou naprostou tragédii, a když jim to vytknete, začnou skákat kolem a mávat rukama. Osobně se nevidím jako přímo přísný profesor, ale jsou věci, na kterých si zakládám. Hlavně se snažím brát profesorování jako prostor k tomu, aby se mohli lidé zlepšovat. Snažím se dávat konstruktivní kritiku pro to, aby byl příští úkol o chloupek lepší. Naopak dokážu ocenit takové studenty, kteří se postupně zlepšují, zlepšují, a nakonec pošlou něco, o čem bych si na začátku ani nepomyslel, že dokážou. Nejsem člověk, který by znesvěcoval práci ostatních, ale většinou se snažím dát upřímný komentář s takovou tou touhou pro případné zlepšení. A mnoho studentů má tendenci se ani nepodívat na to, kolik bodů získali. Minulý rok jsem zdrbnul jednu básničku, protože tam studentovi lítal rytmus jako na houpačce, ale daný student získal i tři bonusové body, přesto si dokázal stěžovat, protože v komentáři jsem řekl, že bych zapracoval na rytmu a poradil s ním. Totéž mám u soutěží. Je důležité se podívat na to, kolik z maxima soutěže dotyčný obdržel, než si začne stěžovat. Nejednou si stěžoval člověk s maximem, a pak toho maxima i trochu zalituji.

Denní věštec: Zdá se, že začátky ve funkci nejsou úplně snadné, už jenom proto, že tu oficiálně není nikdo, kdo by vám funkci předal, když slečna Antares se tu mihla naposledy víc jak před třemi měsíci. Je možná nějaká kontinuita, nebo jste vhozen rovnýma nohama do vody? Jaké jsou první dojmy z funkce?

Oliver McCollin: Byl jsem vhozen trochu rovnýma nohama, na druhou stranu mi hodně pomohla aktivita kolegyně Rawenclav v průběhu prvního měsíce prázdnin. Ona s kolegyní Jackson obnovila tabulku s předměty z dřívější doby a dala tak možnost obnovit předměty staré. Do externího sovince pak zaslala jednotlivé informace, a tak to byl poměrně hladký přechod, než kdyby se o to nikdo v červenci nestaral. A první dojmy jsou zatím super. Domluva se zájemci o profesora probíhala více než na výbornou, a za to jsem moc rád. Komunikace se staršími profesory zatím také probíhá dobře a myslím, že se mi zatím se všemi povedlo najít průchodnou cestu v obou pohledech. Takže zatím jsem spokojený a doufám, že nejsem úplně mimo. – zasměje se –

Denní věštec: Jaké jsou výukové vyhlídky na příští školní rok? Chystá se hodně nových nebo i staronových předmětů? Připravujete nějaké nové výklady i vy sám? Tedy ne, že byste toho učil málo…

Oliver McCollin: Vyhlídky na příští rok jsou sice s nějakými otazníky, ale myslím, že by se nám mohlo podařit zopakovat alespoň rok minulý s počtem otevřených tříd. Rozhodně se můžou studenti těšit i na nové a staronové předměty, které jsou připravovány, a já doufám, že budou dopřipraveny včas, aby se o ně mohli studenti řádně porvat.

Denní věštec: Pane profesore, děkuji za váš čas a upřímné odpovědi!

Oliver McCollin: Také děkuji za rozhovor. Těším se na následující školní rok a spolupráci s profesory. – usměje se –

Rozhovor probíhal v komnatě nejvyšší potřeby. Jak už to tak u mých rozhovorů bývá, ne všechny otázky byly pro respondenta zrovna příjemné. O to víc si vážím toho, že mi všechny byly zodpovězeny. Možná i hrad sám měl za to, že pana profesora trochu mučím. Reagoval totiž nenadálým výpadkem. Nebo to snad bylo nějaké znamení…? Ona budoucnost ukáže, jak si profesor v nové funkci povede. Hodně štěstí!

Pro Denní věštec
Vicky Charmant