Závěrečné eseje

Poslední den řádné výuky má každý rok svou specifickou atmosféru. Přestože možnost vypracovat závěrečné eseje mají studenti již několik týdnů předem, bývá tradicí, že se ve večerních hodinách neděle N schází nemalé množství žáků ve Velké síni, kde hořekují nad obtížností zadání té či oné práce…

A ani letos tomu nebylo jinak. Zatímco havraspárská prefektka Katelyn Auster se se svou nebelvírskou kolegyní Briseis Kouzelnou předháněla v dopisování restů již odpoledne, mnozí jejich spolužáci dorazili až o poznání později a na poslední chvíli zjišťovali, jaké že jsou nutné a dostačující podmínky pro zakončení předmětu. Chvíli co chvíli bylo zpod kupek pergamenů slyšet výkřiky nejrůznějších čísel, jak studenti hlásili, kolik palců jim ještě schází do minimální délky, a čím více se blížila půlnoc, tím více se ozývala i úlevná oddychnutí, rolování pergamenů a zašroubovávání kalamářů.
Ne všem se však podařilo splnit to, co si předsevzali, a tak se našli i takoví studenti, kteří si na poslední chvíli předměty odhlašovali (trochu překvapivě mezi ně patří i nebelvírská primuska Jane Mooren. Zajímavostí je, že ani řada jejích odepsaných předmětů nezabránila tomu, aby se její poměrně výrazně vedoucí bodová rivalka Wenai Lafayette ve Velké síni teatrálně děsila přicházející dvanácté hodiny, ačkoli k tomu neměla žádný důvod, neboť sama dle svých slov měla hotovo). Toto sice trochu potupné řešení se ale jako každý rok ukázalo být prozíravým, neboť s úderem půlnoci, která od esejí osvobozuje, ať už jste je napsali či nenapsali jakkoli, se skupinka ponocujících profesorů vydala do svých kabinetů za jednou z nejoblíbenějších profesorských činností – tzv. Trollováním. A její výsledky na sebe nenechali dlouho čekat, jak si důkladní pozorovatelé bodovacího žebříčku jistě všimli.

(Samozřejmě existují i studenti, kteří si umějí rozvrhnout čas a pro něž tato neděle byla stejná jako všechny ostatní, ovšem jejich počet se zdá býti zanedbatelný, tudíž v článku nefigurují.)