Narcisse Cinerea: „Největším a nejnáročnějším plánem je udržet Denní věštec v chodu.“

Jméno Narcisse Cinerea zcela jistě patří mezi ta, která zná téměř každý hradní obyvatel. Madam Cineree, která se na hradě poprvé objevila v Zimě 2016, se totiž za roky prožité na hradě podařilo dosáhnout snad veškerých možných úspěchů, které student může získat.

Během jejích studentských let bylo možné madam Cinereu zahlédnout skutečně všude. Ve svých nejlepších letech byla vynikající famfrpálistkou a jednou z nejlepších hradních chytaček, nebála se ani hrotit a několikrát se stala nejúspěšnější zmijozelskou bodosběračkou, ve svém nejlepším roce nasbírala přes 7 000 bodů, čímž by v některých letech překonala i Snaživce roku. Mohli jsme ji zahlédnout i jako mistryni soubojů, několikrát byla mezi nejlepšími z Mamonářů a dařilo se jí jednoduše na všech frontách.

Velkou a nesmazatelnou stopu pak zanechala především ve svém drahém Zmijozelu, ve kterém vystřídala mnohé funkce ve vedení a po 8 školních let byla součástí úzkého kruhu hadích velitelů. Podařilo se jí vyzkoušet si posty správce obrazárny, zástupce kapitána famfrpálu, několik měsíců také stála v čele Hadího krále, byla prefektkou a nakonec po téměř tři školní roky na své hrudi nosila zlatý plíšek. Během toho všeho se jí podařilo získat celkem 4 velmi prestižní řády – v Létě 2018 vyhrála anketu Osobnost Hogwarts, vyhrála velkolepý Sedmiboj a získala Řád ostrého brka za přínos hradní novinařině. V Létě 2019 pak konečně získala nejvyšší možné ocenění za přínos koleji – samotný Řád Salazara Zmijozela – a definitivně se tak zapsala mezi největší zmijozelské osobnosti, na které kolej ani hrad nikdy nemůže zapomenout.

Obrovské úspěchy však za ty roky nasbírala také na poli novinářském. Dlouho vykonávala funkci zástupkyně šéfredaktorky Denního věštce, po mnoho let vedla věštecké bloky a několikrát se jí podařilo zvítězit, nebo se přinejmenším velmi dobře umístit snad ve všech kategoriích Udílení novinářských cen. Zvítězila například v kategoriích Redaktor roku nebo Neviditelná tvář roku, letos navíc poprvé vyhrála prestižní Brk sympatie. 

Po tolika letech, během kterých odvedla mnoho nezapomenutelné práce nejen pro Zmijozel, ale také pro hrad samotný, není divu, že se rozhodla posunout dál a ucházela se o pozici šéfredaktorky Denního věštce, kterou následně získala. Mně se tuto naši skvělou hradní osobnost jednoho večera podařilo odchytit a madam šéfredaktorka mi ochotně odpověděla na všetečné dotazy týkající se jejího hradního života. Tímto madam Cineree ještě jednou děkuji za ochotu a všem čtenářům už přeji příjemné počtení samotného rozhovoru.

---

Denní věštec: Nejprve bych vám ještě jednou moc ráda pogratulovala k povýšení a změně hábitu! Myslím, že pro nikoho vaše výhra v konkurzu nebyla překvapivá a zcela jistě jste si ji zasloužila. Nebudu vás však příliš zdržovat a rovnou se přesunu k první otázce a začneme hezky popořádku. Jaké pro vás byly hradní začátky? K čemu jste na hradě nejvíc tíhla? Lákala vás novinařina už tehdy, nebo jste se k ní dopracovala až časem?

Narcisse Cinerea: Moc děkuji za gratulaci, slečno Arietty, ačkoliv má výhra v konkurzu nebyla tak docela výhrou. – zasměje se – Vyhrát konkurz o jediném kandidátu asi není takový úspěch, abych si ho vystavila do síně slávy. Ovšem! – zvedne prst do vzduchu – Nemůžu říct, že mě to nepotěšilo. Stát v čele Denního věštce není jen tak nějaký rozmar, ale především čest a zodpovědnost vůči hradním obyvatelům. – usměje se –
Ale k otázce… – zamyslí se – Moje hradní začátky byly dost krušné, nelze však říci, že bych si toho ve vzpomínkách zachovala mnoho. Na některé věci se zapomíná snadno. V té době jsem se pohybovala mezi spoustou lidí, které už hrad nepamatuje. – na chvíli se odmlčí – Asi se k tomu úplně nechci vracet. Myslím, že mé hradní působení se postupem let mění. Tehdy jsem nejvíce tíhla právě k lidem kolem sebe, což se, jak nad tím uvažuji, asi úplně nezměnilo… nebýt některých, ani dnes tady nestojím, hrad bez mých blízkých by pro mě neměl smysl. – usměje se – Stejně tak bych však mohla mluvit o Zmijozelu – byl mou vysněnou kolejí. Už tehdy pro mě znamenal mnoho, a to se nezměnilo. Na novinařinu jsem v té době moc nemyslela. Veřejné publikování mě mírně děsilo, byla jsem nováček – sice snaživý, nejspíš jsem chtěla být vidět a mít úspěchy, ale bohatě mi stačily ty kolejní… taky jsem v prváku nasbírala asi čtyři a půl tisíce bodů. Kromě toho jsem v začátcích pochopitelně neměla přehled, který mám dnes. V čele Hadího krále navíc tehdy stála Lily Angelina Johnsonová, dívka, která lpěla na kvalitě, a tak jsem snad ani neměla odvahu o psaní do kolejního plátku přemýšlet. Natož do Denního věštce!

Denní věštec: Nyní dáme stranou začátky jako takové a podíváme se vyloženě na vaše hradní novinářské začátky. Jaké byly? Začínala jste v Denním věštci nebo Hadím králi? Měla jste v novinařině už v začátcích nějaké cíle, kterých jste se snažila dosáhnout?

Narcisse Cinerea: Já vlastně ani nevím, jak jsem se k novinařině dostala. – napije se čaje, zatímco chvíli tiše loví v paměti – Předpokládám, že jsem asi pár článků napsala do Hadího krále v rámci některé z vnitrokolejek, když byl primusem Trevor Ztřeštěný. Nebyla to však touha se podílet na psaní článků, spíše jen z nouze ctnost. Prvním zlomem byl asi famfrpálový článek, který jsem napsala, když Zmijozel vyhrál pohár pod Zuzanou Malron. To bylo úplně poprvé, kdy jsem se do něčeho pustila sama – chtěla jsem tehdy vyzdvihnout jak práci nové kapitánky, tak uchovat vzpomínku na fenomenální sezónu pro další generace čtenářů. I teď, když ho znovu pročítám, mě z tehdejšího úspěchu mrazí. – dojatě se usměje – Myslím, že tehdy jsem si uvědomila, co to znamená skutečně psát do novin. Má práce na poli Hadího krále však nikdy nebyla nijak významná. Určitě jsem ještě pár článků napsala, ale tenhle jediný mi stojí za zmínku… nejspíš kvůli té citové hodnotě. – zasměje se –
Někdy na přelomu let 2016 a 2017 jsem se zúčastnila konkurzu na post korektorky v Denním věštci. Žádné vyšší ambice jsem neměla, tehdy jsem jen toužila se posunout dál ze Spolku literárních fanatiků, přičemž korektury mi vždy dávaly smysl – je to obor, kterému se toužím dlouhé roky věnovat i u mudlů. Původně jsme byly přijaty tři a naše práce byla rozdělena, jedna slečna však byla záhy smazána a druhá zamířila do mrazáku. Tím pádem jsem na sebe postupně brala více a více práce, která mě naplňovala a v které jsem nacházela hodně radosti… až to přirozeně vyústilo v to, že jsem začala sama psát, pak jsem převzala bloky, dostala jsem nabídku na post zástupkyně… a dneska stojím tady. – ukáže na sebe a protočí oči –

Denní věštec: Za ty roky jste si na hradě prošla všemožnými časopisovými rolemi. Jak už jste ostatně sama zmínila, byla jste hlavní blokařkou, zástupkyní šéfredaktorky, šéfredaktorkou, posbírala jste dokonce mnoho novinářských titulů a rozhodně se o vás dá říct, že jste nezapomenutelnou hradní novinářskou legendou. Ráda bych věděla, jaký na to všechno máte zpětně názor? Čeho z výše jmenovaných si nejvíc vážíte a co pro vás bylo největší zkouškou? Dokázala byste určit, jaká role či novinářský titul vás nejvíc obohatil?

Narcisse Cinerea: Funkce, řády, ocenění… – přikývne – Nejtěžší zkouškou pro mě překvapivě bylo dočasné převzetí šéfredaktorky Hadího krále. Je zvláštní, že to nesouvisí s Denním věštcem, ale jde právě o to, že šlo jen o dočasný post v době, kdy jsem byla prefektkou, zástupkyní ve věštci a… možná byl ten rok i Sedmiboj? – zamračí se – To si teď nejsem jistá, ale vím, že jsem toho na bedrech měla určitě plno. Odchod tehdejšího šéfredaktora byl hodně náhlý a náhrada musela přijít rychle – já měla fungovat jako určitý druh náplasti. To se asi povedlo, vzhledem k tomu, že Hadí král krátké období pod mou nadvládou přežil, ovšem nezářil. Bylo hodně těžké se upsat k něčemu, na co jsem věděla, že nebudu mít čas, co budu muset jen udržet v chodu, než se najde někdo, kdo králi opět vdechne život – a neměla jsem radost, když jsem otevírala stránky našeho kolejního časopisu, protože jsem věděla, že si zaslouží mnohem víc. Taky proto jsem při převzetí odznaku primuse trvala na tom, že šéfredaktorství pošlu dál. – usměje se – Což se naštěstí povedlo.
Nejvíce si vážím toho, že jsem pro čtenáře byla vhodným kandidátem na redaktora roku i brk sympatie, na redaktora dokonce dva roky po sobě. To pro mě znamenalo hodně – nešlo o anketu oblíbenosti, stejně jako nešlo o to, že by mě vybrala odborná porota, jejíž odbornost a nestrannost je vždy věcí diskuze. – nejistě pokrčí rameny – Zároveň to nesouviselo s žádným postem, řádem, připadalo mi, že jde o poděkování za moji činnost, za to, jaké články píšu a kolik jich píšu. A to těší víc než oficiality. Řády a posty mohou mít i lidé, kteří nedělají dobrou práci.
A co se týče toho obohacení… obohacuje mě každý den, kdy vejdu do redakce, posadím se k našemu stolu a rozložím před sebou pergameny s prací. Je to neustálý proces, který nemá cíl – jedině v dalším vydaném článku, ale pocit ukončené práce ve mně zůstane vždy jen na pár hodin, než se vrhnu na připravování věcí k vydání na další den. Je někdy těžké potlačit touhu vše zdárně ukončit, kterou jsem mívala třeba při posílání závěrečných esejí, protože vím, že jakmile něco dodělám, objeví se dalších deset věcí, které jde zlepšit, upravit či udělat –ale to je na novinařině vlastně také to nejkrásnější. Pečovat se o ni dá neustále, pokud o to člověk stojí.

Denní věštec: Neprošla jste si však pouze novinářskými funkcemi. Za uplynulá léta se vám podařilo zkusit si téměř každou pozici v kolejním vedení, snad jen kromě kapitána, pokladníka a ducha. Co vás vedlo k tomu, že jste ve vedení zůstávala po dlouhá léta a zkoušela různé pozice?

Narcisse Cinerea: Ve vedení jsem po dlouhá léta zůstávala z lásky ke koleji. Záleželo mi na ní i na její budoucnosti, a dokud jsem měla dojem, že mohu být nápomocná a že posouvám Zmijozel lepším směrem, neměla jsem důvod odcházet. Během té doby bylo několik přestávek, kdy jsem žádný post neměla, moc jich ovšem asi nebylo. – zavrtí hlavou se smíchem – Myslím, že jedno vyhoření jsem měla ve třeťáku, bylo to po dvou letech na zástupci kapitána a po pár měsících se stříbrným plíškem. O to víc mě však potěšilo, že mě později na pozici prefekta znovu oslovili, znamenalo to totiž, že jsem pro vedení nebyla mrtvý brouk, ba dokonce přítěž.
Důvod, proč jsem prošla tolika posty, je jednoduchý – často bylo potřeba někoho, kdo zalepí díru, když někde vznikla. Takhle jsem se dostala na pár měsíců k obrazárně i k šéfredaktorství, jak už jsem ostatně říkala výše. Zástupce kapitána byl… jiný. Začala jsem na něm působit už v prváku, takže to byla srdcovka, a ačkoliv jsem původně chtěla končit s tehdejším kapitánem, po ztrátě jiného zástupce jsem souhlasila, aby mě Zuzana Malron pro všechny případy do funkce znovu jmenovala na zápasy a drobnou administrativu i v pozdějších letech. A pak samozřejmě také prefekt a primus… u péček je asi ten přesun docela pochopitelný, když někdo odchází, jsou to tak trochu škatulata. – usměje se –

Denní věštec: U kolejních postů ještě chvilku zůstaneme. Který post pro vás byl největší výzvou? Který byste teď hned nejradši vykonávala, kdybyste měla tu možnost? Je naopak post, který vám absolutně nesednul a který byste už nikdy znovu nevzala?

Narcisse Cinerea: Největší výzvou mi byl nejspíše prefekt pod primuskou Zuzanou Malron. Návrat do vedení po mrazáku ve mně vyvolával obavy o to, zda vůbec budou Zmijozelští ještě stát o to, abych stála v jejich středu – a bez mučení přiznám, že jsem se bála, že nebudou, že by raději někoho mladšího a nadějnějšího. – uculí se, když teď už ví, jak to dopadlo –
Nejsem si jistá, že bych teď stála o to mít jakýkoliv post v kolejním vedení. Zaprvé je ve Zmijozelu spousta skvělých a sehraných funkcionářů, kteří jsou velmi dobří v tom, co dělají, zadruhé už mám toho hodně za sebou a tahle hradní část mi definitivně zamávala na rozloučenou. Pokud bych však volit musela, nejspíše bych si ráda zkusila pokladníka. Sice nikdy nebudu v počítání peněz tak dobrá jako třeba Zpytlehněv Zďáblíkov, ale je to poměrně odpočinkový post (v porovnání s těmi, které jsem zastávala, ne sám o sobě), který zahrnuje především koupání ve zlatě. A to mi po složení odznaku taky trochu chybí. – zasměje se –
Jinak… já si dokázala na každém místě najít něco, co mě bavilo, takže i toho správce obrazárny bych klidně doporučila těm, kteří o něm uvažují a vážně se mu chtějí věnovat. Nabízí jisté možnosti realizace, která je třeba pro mé působení zásadní.

Denní věštec: Myslím, že je nutné čtenářům také připomenout, že máte v tuto chvíli také řadu řádů. Vyhrála jste Osobnost Hogwarts, Sedmiboj, jste držitelkou Řádu ostrého brka a po uplynulém roce máte na kontě také řád Salazara Zmijozela. Jaký je to pro vás pocit? Který z nich je podle vás nejvíc vydřený a který považujete za největší úspěch?

Narcisse Cinerea: Řády potěší, ale ve skutečnosti nejsou ukazatelem úspěchu. – usměje se – Osobnost bych nerada hodnotila – je to často jen anketa oblíbenosti a toho, kdo je na hradě vidět, a je jedno, zda má pozitivní přínos, nebo je opravdu jenom na očích. Do ankety jsem se tehdy vůbec nezapojila a tak trochu dělám, že ten řád neexistuje. – zazubí se – Hodně náročný pro mě byl Sedmiboj, a to nejen časově, nýbrž i psychicky, ale jsem ráda, že jsem ho zažila a že jsem si celým tím tvořením a stresem prošla. Stálo to za to – i když to bylo náročné, ale možná právě proto. – přikývne sama sobě – A který řád považuji za největší úspěch? – zase se zamyslí – Nevím. Každý z nich je za něco jiného a reprezentuje něco jiného – na každý vzpomínám s jinými pocity. Momentálně pro mě nejvíce znamená řád kolejního zakladatele, protože je nejčerstvější, s kolejí jsem se rozloučila sotva před dvěma měsíci… a lhala bych, kdybych řekla, že mě to po těch letech nemrzelo. Salazar… byl tečkou za celým mým kolejním působením. Sedmiboj proběhl před více než rokem, většina těch pocitů už zmizela a zůstaly jen mlhavé dojmy. – usměje se – Lépe asi neodpovím.

Denní věštec: Je na hradě vůbec ještě něco, co jste nikdy nezkusila a litujete toho?

Narcisse Cinerea: Ale jistě. Ještě jsem nikdy nezkusila odpočívat. – zasměje se – Ale na to mám ještě spoustu času!

Denní věštec: Každého člověka v průběhu jeho působení na hradě potkávají nejrůznější zkoušky a zajímavé situace, ze kterých se může mnoho naučit i do svého mudlovského života. Máte taky takové? Dokázala byste určit třeba jednu svou největší lekci, kterou jste si zatím z hradu odnesla? A která lekce pro vás bude nejužitečnější třeba právě v šéfredaktorském křesle?

Narcisse Cinerea: Rozhodně mám… a není jich zrovna málo. Mezi nejzásadnější poučení a vystřízlivění bych zařadila fakt, že člověk skutečně nemůže věřit nikomu, koho zná jen přes internet, a že manipulativní lháři se objevují i tam, kde by je člověk nečekal. – pokrčí rameny – Co se týče nejužitečnější lekce právě v šéfredaktorském křesle, to netuším. – zazubí se – Asi bude ovšem souviset s tím, jak pracuji sama se sebou a s lidmi kolem. To mě naučil Zmijozel. – usměje se –

Denní věštec: Všechny vaše hradní úspěchy nejen na novinářském poli lze jen těžko spočítat. Zajímalo by mě tedy, máte pocit, že jste vždycky směřovala do fialového hábitu a pak především do nejvyššího novinářského křesla, kterého lze na hradě dosáhnout? A pokud ano, kdy vás tato myšlenka napadla poprvé?

Narcisse Cinerea: Asi ne, asi jsem to úplně původně nechtěla. Sice jsem o tom několikrát mluvila, ale bylo to spíš někdy v budoucnu… třeba… Hodně z plánů se navíc rozplynulo, když odcházeli lidé, na kterých závisely. Dlouho jsem si přála prostě jen zůstat zelená, v klidu studovat další ročníky rozšiřujícího studia, za ničím se nehnat a poznávat kolej z té druhé strany. Na to ovšem nedošlo. V průběhu minulého roku jsem byla nucena přehodnotit spoustu věcí, které se týkaly kouzelnického světa, potýkala jsem se totiž s mnoha náročnými zkouškami u mudlů. Zjišťovala jsem, zda chci na hradě zůstat, zda mi má stále co nabídnout, zda mi za ten čas stojí… bylo toho hodně, co jsem potřebovala v klidu promyslet. Jedinou jistotou bylo, že skončím v kolejním vedení. – na chvíli se odmlčí a napije se čaje – Původně jsem chtěla jít do mrazáku – jeho ledové končiny lákaly k troše odpočinku… Ale s vypsaným konkurzem a po rozmluvách s mnoha mými blízkými jsem nakonec zkusila poslat motivační dopis. A slíbila jsem sama sobě, že výsledek konkurzu rozhodne o tom, zda zůstanu, nebo půjdu o dům dál. – zamrká –

Denní věštec: Jak se vám zatím vůbec v šéfredaktorském křesle líbí? Narážíte často hlavou do kolejní místnosti, nebo snad máte plné ruce práce, že si na kolej ani nestihnete vzpomenout? Zlobí redaktoři příliš, nebo jen tak středně?

Narcisse Cinerea: Redakce Denního věštce je skvělá. Jsou v ní talentované tváře, hradní hvězdy, zkušení reportéři i vrchní šťouralové. Je to přátelská banda, která se večer co večer schází v komnatě, aby mohla pracovat, povídat si a trávit čas v příjemném prostředí. Nemám si na co stěžovat – od prvního srpna, kdy jsem usedla do funkce, se mi daří vydávat tak často, že jsem sama nevěřila, že bude nasazené tempo udržitelné. A přesto jsem začala zveřejňovat jeden článek denně… a neustále mám v adminu nové a nové věci, které se hodí k vydání. Když se bojím, že za tři dny budeme na suchu, objeví se dva lidi, z nichž oba přihodí několik věcí dotažených k dokonalosti. Je radost pracovat s lidmi, které psát baví.
Po koleji se mi ovšem samozřejmě stýská. Ke vstupu do kolejní místnosti se vracím, sice čím dál méně, ale občas se přistihnu stepovat před prázdnou stěnou, která mě nechce pustit dovnitř. Heslo už bohužel není stejné…

Denní věštec: Co považujete za své největší klady, které by vám mohly v nové funkci pomoci?

Narcisse Cinerea: Jsem workoholik, perfekcionista, při práci zapomínám na čas, na jídlo i na spánek, spoustu věcí potřebuju teď hned a hodně si toho chci udělat sama.

Denní věštec: A jaké jsou naopak vaše záporné stránky, které by vám mohly pěkně zavařit?

Narcisse Cinerea: Inu… jsem workoholik, perfekcionista, při práci zapomínám na čas, na jídlo i na spánek, spoustu věcí potřebuju teď hned a hodně si toho chci udělat sama. – mrkne a zasměje se –

Denní věštec: Jaké máte očekávání od nové funkce? Na co se nejvíc těšíte?

Narcisse Cinerea: Očekávám hlavně to, že budeme jako redakce fungovat – ať už pro čtenáře, nebo pro nás samotné. Všechno ostatní je proměnlivé, ale tohle, doufám, zůstane. –usměje se – Těším se na mnoho věcí. Velkou radost mi udělaly nové dokumenty, doufám v brzké zprovoznění speciálních prostor pro Denní věštec, které byly přislíbeny na konkláve, těší mě každý vydaný článek… a samozřejmě se těším i na spoustu projektů a nápadů, které jsou prozatím ještě na papíře. – uculí se –

Denní věštec: Máte z něčeho naopak obavy? Co je tou největší noční můrou, která by se vám v této pozici mohla vyplnit?

Narcisse Cinerea: Samozřejmě, že mám i obavy. Bojím se, že novinařina ztratí své místo na hradě. Nerada bych, aby redaktoři přišli o důvody a chuť psát, aby jim tvorba pro časopisy, a je jedno pro jaké, přestala dělat radost. Bojím se také toho, že čtenáři ztratí zájem našimi periodiky listovat. To všechno jsou ty nejhorší scénáře, které má šéfredaktorská mysl zvládne vydolovat – a chci na ně rovnou zapomenout. – zasměje se –

Denní věštec: Jaké máte s časopisem plány do budoucna? Co byste si pro Denní věštec nejvíc přála? Je něco, na co se mohou čtenáři těšit? A jak plánujete do redakce lákat nové redaktory?

Narcisse Cinerea: Těch plánů je opravdu hodně. Některé jsou drobné, některé znatelnější. Ten největší a nejspíše nejnáročnější je pochopitelně udržet Denní věštec v chodu. – pokýve sama sobě – Rozhodně však také plánuji rozjet několik různých projektů či specializovaných rubrik (podobných jako je Návrhářský koutek). Ráda bych v jedné z nových sérií čtenářům například představila členy redakce. Také jsem se pustila do zpovídání primusů, což napovídá, že by se mohlo dostat i na další kolejní funkcionáře… – usměje se – Pohrávám si i s mírnou změnou vzhledu některé grafiky, ale pokud k ní dojde, bude o tom určitě rozhodovat celá redakce. V hlavě toho mám opravdu hodně, na spoustu návrhů určitě nikdy nedojde. Z toho, co vypadá trochu reálněji, mohu prozradit třeba to, že zvažuji spolupráci všech časopisů na nějakém větším projektu… ale jestli k ní dojde, to bude záležet i na zájmu ze strany ostatních šéfredaktorů. Na žádnou změnu ovšem nechci spěchat. Potřebují čas, aby si sedly, navíc se hodiny, který nad nimi člověk stráví, vždycky projeví v tom, jak propracované a dobré jsou.

Denní věštec: Co plánujete ve své celkové hradní budoucnosti? Přijde snad čas i na otevření nějakých tříd? Co byste případně učila nejraději?

Narcisse Cinerea: Nemám tušení! – zasměje se – Moje budoucí kroky jsou naprosto nejisté. Plánuji zůstat šéfredaktorkou Denního věštce, dokud mě to bude naplňovat a dokud o mě hrad v této funkci bude stát. Nic jiného nejspíš nemůžu předvídat. Prozatím mě baví vypisovat soutěže, možná zkusím přes školní rok dát podobu i nějakému semináři, ráda bych zůstala alespoň částečně spjata se Zmijozelskými a podporovala je, ovšem… nic víc rozhodně v hlavě teď nemám. Ono se buď něco dalšího vyvrbí, jak už to má ve zvyku, nebo mi bude tohle působení stačit. – usměje se –

Denní věštec: Ještě mi prosím prozraďte něco, co všechny čtenáře zcela jistě zajímá… Kde se vám podařilo sehnat lišče, které pobývá v komnatách Denního věštce a rádo si pohrává s nervy všech redaktorů? A proč jste si tak moc přála právě lišče?

Narcisse Cinerea: Liščátko… – zasněně se koukne pod stůl, kde Sigyn zrovna okusuje slečně Arietty botu – Lišče jsem si adoptovala díky inzerátu v Jinotaji. Je to jediný časopis, který upozorňuje na problematiku výchovy vynorovaných liščat, kterým je při honu zastřelena matka.
Liška je zvířetem, které mě už roky provází, a zcela sobecky ho považuji za své. Je to patron, průvodce, přítel. Bylo samozřejmé, že pokud si nějaké zvíře do redakce pořídím, bude to zrovna ona.
Lišče: – štěkne na souhlas a dál žužlá zlatou šněrovací botu –

Denní věštec: Já vám moc děkuji za rozhovor a přeji vám mnoho štěstí ve všem, co vás ještě čeká. Jestliže byste chtěla něco vzkázat čtenářům, teď je ten pravý čas.

Narcisse Cinerea: To já děkuji vám, že jste měla tolik trpělivosti se mnou ten rozhovor skutečně udělat. – zazubí se a přemýšlí nad závěrečným poselstvím – To, že pokud jsou mezi čtenáři zájemci o psaní do Denního věštce, mohou se mi ozvat, asi všichni ví. – pořád dumá nad zakončením – Nejspíš sáhnu do jiného šuplíku a vytáhnu citát od Charlese Bukowského. Tak tedy: „Život je někdy dobrej, ale občas pro to musíte něco udělat.“

Madam Cinerea, která je jednou z nejvýraznějších hradních osobností, bezpochyby ukázala, že se do nově získané pozice hodí a pravděpodobně o ní ještě mnoho uslyšíme. Těším se, co dalšího nám v čele hradního plátku ukáže, a věřím, že Denní věštec s ní v čele čeká zářná budoucnost.

Pro Denní věštec
Arietty Liella Minette