Pro svůj rozhovor jsem si vybrala studentku prvního ročníku z havraspárské koleje, jedná se o slečnu Magnólii Lecter. Ano, jak již příjmení napovídá, jedná se o mou drahou příbuznou. A proč jsem si zvolila právě ji? Chtěla bych vám, čtenářům, ukázat, jak to vypadá, když se v mudlovské rodině sejdou dvě studentky prestižní kouzelnické instituce.
„Ahoj sestřičko, nejprve ti chci poděkovat, že sis našla chvilku a odpovíš mi na pár otázek. Ta první je úplně jednoduchá, můžeš mi říct, jaké byly tvé pocity, když ti doma na okno zaťukala sova s dopisem?“
„No, v prvním okamžiku mne napadlo, že to asi bude nějaký omyl, nikdy jsem se necítila nijak výjimečná, byla jsem obyčejná, možná trošku přehnaně aktivní holka, ale neviděla jsem u sebe žádné extra kouzelnické nadání nebo tak. A když jsem pak tu sovu viděla a na dopise jsem si přečetla své jméno, bylo to opravdu neuvěřitelné.“
„A co doma? Jak na to reagovali tví rodiče? A co se dělo, když rodiče zjistili, že je opustí obě dcery a půjdou studovat na kouzelnickou školu?“
„To vám byl teprve poprask… naši nejprve dopisy považovali za nějaký kanadský žertík, to trvalo asi 2 hodiny, potom asi stejně dlouhou dobu jen seděli a koukali do zdi, nejspíš uvažovali, jestli je to dobře nebo špatně. Ale pak už to bylo o poznání lepší, rodiče se začali více angažovat, a když jsme byli poprvé na Příčné, nikdo by na nich nepoznal, že to jsou mudlové, kteří dříve kouzelníka viděli tak možná jedině ve filmu.“
„Měla jsi nějakou představu, do jaké bys chtěla koleje? Jak ses cítila, když jsi zjistila, že budeme obě ve stejné koleji? Bereš to jako plus, nebo na to koukáš negativně?“
„No původně jsem chtěla, abychom byly každá někde jinde, chtěla jsem větší volnost, zkrátka… no, chtěla jsem se tě zbavit. Ale když jsem pak viděla, jak nás Moudrý klobouk zařadil do stejné koleje, pochopila jsem, že prostě patříme k sobě. A Havraspár? Je to skvělá kolej, ale to víš sama. Spousta skvělých lidí, zábava, soudržnost…“
„Teď mi prosím popiš, jak to vypadá doma dneska, po prvních týdnech, které strávili rodiče bez nás obou?“
„Myslím, že rodiče už jsou v pohodě, mají sice trochu problém se soví poštou, je to přeci jenom takové zvláštní, když jim kolem domu najednou poletuje hejno sov, ale snad si i na tohle brzy zvyknou. Jen sousedi považují sovy za pozdvižení, jak jinak, malá vesnice, všichni si vidí doslova až do talíře. A najednou z rodiny odcestují obě dcery neznámo kam, rodiče nechtějí nic říct, k tomu ty sovy, ale já osobně si myslím, že se to přežene, jen co si sousedé najdou nějaké jiné téma k debatám.“
„A ještě na tebe mám poslední otázku, myslíš, že i naše nejmladší sestra příští rok vstoupí k nám do školy?“
„Hmm, no… těžko říct, ale zřejmě se budeme muset nechat překvapit, já bych to do sebe taky nikdy neřekla a jsem tady, takže nezbude než si počkat.“
Dobře, to bude všechno, děkuji ti za tvůj čas.
Olivia Orsay Lacter