Z deníčku křivd: Případ nevinného koštěte

Celá léta jsem mlčel a vše jen trpělivě snášel, jak se od slušně vychovaného mladého studenta čeká, avšak nedávná příhoda, která se mi příhodně přihodila, zcela změnila můj postoj. Před nějakou dobou jsem totiž procházel kolem ředitelny – mířil jsem totiž jako obvykle pilně do knihovny, abych se tu po vyučování ještě trochu dovzdělával – a srazil jsem se na chodbě s panem Filiusem Orionisem. Profesor, který náhle a nečekaně vypadl ze dveří ředitelny, byl rozzuřený do ruda, a když za ním s třesknutím zapadly dveře, vytáhl si ze záhybů svého objemného pláště starý, pomačkaný notýsek a začal si do něj cosi zuřivě zapisovat.

Na tom by ostatně nebylo nic divného. Mnoho profesorů po celém světě má tendenci si cosi zuřivě zapisovat do notýsků. Někteří, kteří notýsky nemají, pak rozzlobeně škrábou na tabuli či do sešitů a písemek svých studentů. Jsem si však naprosto jist, že žádný sešit nebo tabule všech zmíněných profesorů nenese na sobě ozdobný nápis „Deníček křivd“.

Jelikož nejsem od přírody zvědavý nebo dokonce vlezlý a zcela přirozeně ctím soukromí ostatních, ani by mě nenapadlo se postavit za profesora a koukat mu přes rameno, abych viděl, co zajímavého si tam profesor zapisuje, jak mě z toho profesor obvinil. K něčemu takovému bych se skutečně nesnížil, a tak jsem se rozhodl zcela bez postranních úmyslů pokračovat do knihovny. Že jsem tak musel projít kolem profesora a dívat se na něj, abych do něj náhodou nevrazil, a dokonce si stoupnout na špičky, abych na něj lépe viděl, za to už já přeci nemohu. Bezpečnost především!

Zhruba po dvou minutách si mě profesor všiml, prudce se na mě otočil a sprostě mě neprávem obvinil, že mu nevychovaně koukám přes rameno. Jelikož jsem slušně vychovaný mladý muž, zanechal jsem jakéhokoliv pokusu o obhajobu, abych profesorovi nezavdal příčinu ke vzteku a raději se ho otázal, proč si do deníčku píše věci jako „Ředitel mi odmítl zvýšit plat!“ nebo „NaSaŠí Jackson mi zasedla místo ve sborovně!“. Znovu mě k tomu nevedla zvědavost, jak by si snad mohli někteří čtenáři myslet, ale prostá potřeba udržet zdvořilou konverzaci.
A tu mi profesor vysvětlil zásadní věc.
Jedná se o DENÍČEK KŘIVD, kam si píše VŠECHNA ukřivdění a nespravedlnosti, které mu kdy kdo provedl.

Když profesor viděl můj nechápavý výraz, rychle deníčkem zalistoval a přečetl mi několik dalších zápisků.

18. 9. 2005: Studentka Marguerita Laux neodevzdala domácí úkol na latinu.
3. 5. 2006: Kolegyně Anseiola Jasmis Rawenclav si ode mě půjčila tužku a okousala ji.
5. 6. 2016: Studentka Andra Tigers mi poslala na rande svou neplodnou krysu.
25. 7. 2018: Studentka Marguerita Laux drze umřela, aby mi nemusela odevzdávat starý úkol na latinu.
24. 6. 2015: Student Zpytlehněv Zďáblíkov mě nepozdravil, když mě míjel na chodbě.

Nakonec mi řekl, že si to všechno pamatuje. O všech. A že jednou všichni uvidí.

Po počátečních rozpacích a prvotní nejistotě, jak na celou věc reagovat, mě náhle zachvátil pocit náhlého souznění. Vždyť i tento nebohý profesor je stejně jako já jen obětí okolností a proradností světa. V náhlé slabé chvilce jsem se mu pak i já sám svěřil s některými z mnohých křivd, které se mi neustále dějí.

Vyprávění bylo smutné. Na profesorovi bylo vidět pohnutí a dojetí. Chvílemi jsem měl dokonce, že se mu chce začít usedavě plakat nad krutým osudem týraného studenta, či je naplněn oprávněným vztekem, že se tak strašné věci dějí člověku tak hodnému jako jsem já. Nakonec jsem ze sebe vypověděl všechno, co se mi kdy stalo. Těch křivd už bylo tolik, že si je ani sám všechny nepamatuju.

Po těchto slovech přišla ta chvíle, která mě inspirovala k sepsání článku. Chvíle, která navždy změní život mně i všem lidem, na které si „to“ budu pamatovat. Z kapes svého pláště profesor vytáhl malý, nepopsaný notýsek a věnoval mi ho. Jemu již prý sice docházejí stránky v jeho starém deníčku křivd, a proto si koupil nový, nyní však vidí, že já ho potřebuji mnohem více. Od nynějška si mám vše psát. Každou nepravost, která se mi stane, abych ji nezapomněl. Jednou to spolu vydáme knižně.

………………………………………………………………………………………………..

Dnes je již deníček skoro plný. Knihovník Martin Javor však z nějakého důvodu odmítl naše zápisky vydat knižně, čímž si vysloužil zápis svého jména do deníčku jak mého, tak profesora Orionise.
Z tohoto důvodu jsem se rozhodl své zápisky z „Deníčku velkých křivd a ublížení Zpytlehněva Zďáblíkova“ zveřejnit alespoň na stránkách Denního věštce a ukázat tak světu, jaké praktiky se dějí na naší škole! Jak jsou tu nebozí poctiví studenti denně utlačováni a šikanováni! Jen ať to každý vidí! Pravdu už nelze déle skrývat!

Začneme hezky od začátku křivdou, která se stala již velmi dávno.

………………………………………………………………………………………………..

Můj první školní trest

Kdysi dávno, když jsem byl ještě malý, ubohý a nebohý prvňáček, seděl jsem si takhle jednou ve Velké síni a rozjímal o tom, co dobrého a obětavého bych dnes pro ostatní mohl udělat, komu bych mohl pomoci a na jaký dobročinný fond bych tento týden měl přispět.

Tu se však rozletěly dvojité dveře do Velké síně a dovnitř vpochodoval mrzimorský primus Andrew Uroboros. Já ho tehdy ještě neznal, nevěděl jsem, co je zač, ale už od prvního pohledu mi bylo jasné, že je to zkažený charakter. Osoba skrz naskrz zlá, která dobro neviděla ani na dálku, nikdy o něm neslyšela a ani neví, co takové slovo znamená. Vydával se samozřejmě za dobráka, aby podle skryl svou zlovolnou povahu! Jedné starší profesorce pomohl vstát ze židle, nějakému páťákovi podal úkol, co mu vypadl z kapsy, a jednomu nováčkovi dokonce ukázal cestu do učebny a přispěl mu na nákup nové uniformy. Dokonce si nechal od jisté profesorky ukousnout nohu, aby vypadal jako chudáček-mrzáček a budil při pajdání kolem bezbranný dojem. Prostě se všemožně a zákeřně snažil ostatní oklamat, aby neprokoukli jeho zkaženou a veskrze zlou náturu. Já mám však na lidi odhad, a tak jsem ho hned odhalil.

Pak tento zloduch narazil na mě. Já tehdy nic špatného nedělal. Ba naopak! Poctivě jsem obchodoval s nováčky. Nechtěl jsem totiž, aby obchodovali s někým, kdo by je natáhl nebo jim v jejich nezkušenosti nacpal nekvalitní zboží. Má dobrota a ochota dokonce zašla tak daleko, že jsem jim udělal speciální ceny! Tu mě však Andrew (tehdy ještě nosil zlatý odznak a tak ho nikdo nezastavil) chytil za límec, zatřásl se mnou a začal na mě křičet, že nováčkům nemůžu prodávat 10 fazolek za 50 srpců, protože oni ještě neznají ceny a že je nemám šidit. (Abyste pochopili, byla to extra kvalitní dodávka fazolek. Extra kvalita něco stojí. Nováčkům, kteří se ještě nevyznají, bych nikdy neprodal nějakou druhořadou kvalitu.)

Jak jsme se tak tahali a strkali, tu mi najednou vypadl pytlík s fazolkami z ruky a rozsypal se po podlaze. Já to samozřejmě odmítl sebrat, jelikož jsem to nevysypal. Navíc škola zaměstnává hromadu domácích skřítků, kteří – když už mermomocí musí být svobodu (jakože nemusí) – by si měli nějak vydělat na chleba. Uklízet podlahu, to je jejich práce, a skutečně nechápu, proč bych to měl já, čistokrevný kouzelník, dělat za ně.

Tu se však naplno projevila Andyho zlověstná povaha. Když mě pustil, vytáhl hůlku a aniž by z přihlížejících autorit kdokoliv zasáhl a toho šílence zastavil, mě se slovy „Tak a teď si to zameť!“ proměnil v koště.

Nebudu vám hlouběji popisovat, jaká muka jsem v té chvíli zažíval. Jsem si naprosto jistý, že čtenáři Denního věštce jsou již teď naprosto zhrozeni a nejspíše už nyní sepisují oficiální stížnosti na Ministerstvo kouzel.

Považuji za důležité však upozornit, že ve Velké síni bylo v tu dobu přítomných i mnoho profesorů. Například madam Anseiola Renine Rawenclav, která je snad už dost stará na to, aby měla rozum, a její pan manžel Serge Renine, který je ještě starší. U něj mě zvláště mrzelo, že se mě zbaběle nezastal, jelikož jsem u něj v té době dokonce studoval a on vždy prohlašoval, že jsem jeho nejoblíbenější student. Tedy… neřekl to přesně těmito slovy, avšak pokaždé, když se stalo, že jsem náhodou přišel do hodiny trochu později,mě uvítal slovy: „Aaa… pan Zďáblíkov. No vy jste mi tu ještě chyběl.“ Což se jinak, než jako projev náklonnosti, dá vyložit jen těžko.

Ani jeden z přítomných profesorů mi tedy nepomohl a madam Rawenlav dokonce vstala od své sklenky podivné červené tekutiny (asi červené víno) a začala mi ukazovat, kde mám ještě zamést a kde jsem kousek vynechal.

Jak jsem se činil a v dobré víře snažil, aby byla podlaha co nejčistší, nejspíše pár mikroskopických zrnek ulpělo madam Rawenclav na šatech. Ta mě okamžitě obvinila, že na ní schválně metu prach a napařila mi školní trest. Když jsem se bránil, že já na ni nic nemetu a že byla zamazaná určitě už předtím, přiběhl od stolu i pan Renine a napařil mi trest taky. Úplně neprávem, protože mě by samozřejmě nikdy nenapadlo SCHVÁLNĚ mést prach na šaty nějaké profesorky a pokud se něco takového stalo, muselo se to stát nešťastnou náhodou, nedorozuměním a omylem!

Podlahu jsem musel domést a profesorce šaty vyprat.

Školní trest byl neuvěřitelně brutální a krutý. Zavřeli mě do sklepení a madam Rawenclav tam na mě celou dobu koukala a neustále se ptala, proč mám na sobě šálu a jestli si ji nechci sundat. Nechtěl jsem.

Po nějaké hodince ve sklepě, kdy jsem se mořil se školním trestem, na mě padl hlad, a jelikož jsem rozený gentleman, nabídl jsem madam polovinu svého česnekového chlebíčku, což ji z nějakého důvodu rozzuřilo.

Zkrátka: šikana, šikana, bezpráví, bezpráví!

Pro dokreslení celého otřesného zážitku přikládám i zadání mého trestu spolu s jeho vypracováním, aby čtenáři mohli vidět, jak obratně jsem si poradil s tak brutálním, nespravedlivým a složitým zadáním.

………………………………………………………………………………………………..

Napište povídku, kde se objeví následující postavy: noha pana Andyho, vy jako koště, role igelitových pytlíků. Alespoň 5 palců.

„Bylo jednou jedno nebohé malé košťátko, které nikdy nikomu nic neudělalo, bylo hezké a milé, svoji práci dělalo rádo a pořádně, všichni ho měli rádi, nikdo o něm nikdy neřekl byť jen půl křivého slova a každý druhý by za něj dal ruku do ohně.

No a pak bylo úplně jiné košťátko, a to se jmenovalo Zpytlehněv. S tímto koštětem už to tak veselé nebylo. Vlastně s ním bylo po všech stránkách docela těžké pořízení. Místo toho, aby se staralo o svoji podlahu, metlo svinčík a prach všude kolem, jenom ne do koše. Tu ho zametalo pod stůl v marné naději, že si toho nikdo nevšimne, tu pod nebelvírský stůl v domnění, že pod tím nepořádkem, co tam už mají, se to ztratí. Jindy zase zametlo prach na nové šaty jedné z profesorek. Jednou se dokonce pokusilo přetáhnout násadou nejmenovaného primuse Mrzimoru, který chtěl v síni jen pilně studovat a vůbec neměl v plánu šikanovat své mladší trochu jinak zbarvené spolužáky, podruhé se pokusilo vymést ze síně školního ducha. Stížnosti na toto koště přilétaly ze všech stran a všichni přítomní se brzy shodli, že jim koště pěkně leze na nervy. Lidé se začali dohadovat, co by s tímto protivným koštětem měli udělat. Nenapadlo je třeba koště vzít a zavřít je do kumbálu, kde by nemohlo nikomu škodit, nebo ještě lépe zeptat se, co košťátko trápí, jestli mu mohou nějak pomoci, jestli by mnohem šťastnější než jako zameták nebylo třeba jako famfrpálové koště, anebo zdali to třeba není nějaký ubohý zakletý student. Ne. Nic takového neudělali. Místo toho povolali ze svých proradných řad hlavního Zlotřilce. Jmenoval se Andy, ale čtenář jistě sám uzná, že se takové jméno pro hlavního záporáka ani v nejmenším nehodí. Tento maskovaný Zlotřilec pod nevinným jménem dostal za úkol situaci s koštětem nějak vyřešit. Dali mu za to dva srpce, pak mu je sebrali s tím, že ve sborovně došlo kafe, a nakonec mu slíbili, že mu za to přišijí nohu, kterou mu před pár dny ukousla jedna profesorka s velkými zuby.

(Pozn. redakce: Denní věštec v žádném případě neprohlašuje a ani nepodporuje myšlenku, že by měla madam Rawenclav nějak výrazně větší zuby, a ani nikterak nespojuje toto jméno s danou příhodou.)

Nyní přeskočíme část, kdy hlavní zlotřilá postava, ten velký zlý záporák, nedůstojně pajdá a poskakuje po jedné noze, jelikož to by nám představu o ní zcela zkazilo. Přesuňme se raději do okamžiku, kdy velký Zloduch dojde do Velké síně.

Nebohé malé košťátko pokojně mete svůj prach ve Velké síni.
Košťě Zpytlehněv o kus dál mete prach zpátky. Veliký Zloduch za zvuku pomyslné temné hudby přistupuje a vrhá na obě dvě košťátka temný stín.
„Dej sem nohu, koště,“ zahřmí temným hlasem Zloduch. Bohužel ve vřavě Velké síně to není slyšet, a tak se musí několikrát opakovat, než košťata pochopí, co se po nich chce.
„Jakou nohu, čéče?“ optá se jedno z košťat.
„No moji nohu!“ odpoví Zloduch a vrhne významný pohled na jednu chybějící končetinu. „Před pár dny mi ji tu jedna ženská uhryzla a nechala ji tu válet, zatímco mě přepravovali na ošetřovnu. Tak kde je?“
„Jo, tá! Tu jsme zametli.“
„Jak zametli?! Koukej mi okamžitě říct, kde je, nebo tě přerazim vejpůl!“
„Dneska je úterý, co? Hm, tak to máš smůlu. Včera tu bylo hejno sov, co vyváží odpadky. Asi budeš muset pajdat po jedný,“ pokusí se koště šetrně podat Zloduchovi tragickou zprávu.

„Tajdel Zpytlehněv ji zamet,“ ozve se chytře Zpytlehněv a ukáže násadkou na druhé košťátko. To by patrně mělo vůli bránit se a uvést omyl na pravou míru, ale hlavní Zloduch, jímán zlostí nad ztrátou své nohy, jej popadne a přesně jak slíbil, přelomí ho vejpůl. Zbývající koště se obrátí na útěk, čímž to pro něj dobře dopadne a své zbývající dny stráví zametáním věcí pod koberec před ředitelnou.

Zloduch Andy byl za koštětovraždu potrestán uhryznutím druhé nohy a přeřazením do Nebelvíru.

Noha pana Andyho byla odvezena na smetiště, kde se skamarádila s roličkou igelitových pytlíků. Po večerech spolu vedly vášnivé a dlouhé debaty o nekonečnosti vesmíru, nakopávání koček a balení svačin do igelitu.

Druhá noha pana Andyho se nikdy nenašla, po celý týden však bylo ve školní jídelně kuře se zelím.

Popelářské sovy vyzvedávající v Bradavicích každé pondělí odpad odletěly a žily šťastně až do smrti.

Hlavní knihovník v této povídce nebyl. Určitě si zatím někde četl.

Pro Denní věštec
z Deníčku křivd
Zpytlehněv Zďáblíkov