Zde je v plném znění závěrečné dílo, které do třetího úkolu Turnaje tří kouzelnických škol napsala naše šampiónka Larrie Larstonová.
„Tedy dobrá,“ odpovídám, zdánlivě klidná. Ve skutečnosti jsem vyděšená k smrti. Vím totiž přesně, co teď musím udělat. Panická hrůza ze smrti, hluboká láska k moci, krutost… Co by asi tak pro Lorda Voldemorta mohlo být projevem úcty a respektu? Vezmeme-li v potaz, že je mrtvý, čímž selhal ve svém klíčovém poslání – honu za nesmrtelností, není to lehký úkol. Pokud ovšem… Pokud byste ovšem nepoužili jeho vlastní prostředky, abyste změnili současnou situaci. Pokud byste neobětovali všechno, co je člověku svaté, a nezměnili trošku fakta…
Voldemortova duše spočívá v nejhlubším a nejtemnějším místě prázdnoty, zcela uvězněná, neschopná pohnout se kupředu nebo zpět. Neschopná vrátit se do světa živých, neschopná jít „dál“ a, v tomto smyslu, dosáhnout jistého druhu nesmrtelnosti. Říká se, že tohle zatracení je věčné. Co se ale opomíná říkat, je to, že zatracení je sice věčné, ale ne nepřenosné mezi jednotlivci. To znamená, že hříšník, který způsobil toto prokletí, nemusí být nutně ten, kdo nese následky a břímě. Zajímalo by mě, jestli je Lord Voldemort ten typ chlapa, který by přijal takové podmínky, šel by „dál“ a stal se nesmrtelným s myšlenkou, že jiní trpí za jeho skutky. (;D) No… Netřeba se obávat.
Je jen jedna cesta, jak toho docílit. Rituál. Dost temný, nečistý a odporný rituál. Takový, který by vykonali jedině následovníci Lorda Voldemorta. Rozhodnutí padlo. Vzdychnu.
Jak si tak sedím v bludišti na mokré zemi, spojujíc své znalosti z umění Starodávných run, Zaklínačství, Bílé magie (jaká ironie), Obrany proti černé magii a Kouzelných formulí, pozoruji po očku bandu temných plášťů stojících pár stop ode mě. Tak tiší, tak nepřátelští, tak „voldovští“. Mám strach, o tom žádná. Nejsem si jistá, jestli to, co mě děsí nejvíc, jsou ti Smrtijedi, nebo ta věc, kterou vytvářím na pergamenu před sebou. Vzpomínám si na všechny temné rituály, které jsem četla v sekci s Omezeným přístupem v naší knihovně. Hrůzostrašné. Když jsem je četla, přála jsem si, abych tak nikdy neučinila. Teď se mi hodí. Hlavou mi probleskne myšlenka: „Kašli na pohár, otoč se, mazej pryč. Tohle nemusíš dělat.“ Pak se mi vybaví tváře spolužáků. Musím jít dál. A taky už mám skoro hotovo.
„Hej,“ zvolám, hledíc směrem k temným postavám. Neodvážím se jít blíž. „Myslím, že mám hotovo.“
„Tak ty MYSLÍŠ, že máš hotovo?“ slyším posměšnou odpověď. „Tak se podívejme na ten zázrak, ty malá mudlovská šmejdko,“ jeden ze Smrtijedů se ke mně přiblíží a vezme mi pergamen dřív, než stačím protestovat.
„Co to je, tohleto?“ ptá se, prohlížejíc si skepticky mé dílo. No, děkuju pěkně teda.
„Nechte mě to vysvětlit,“ odpovím, místo abych mu dala přímou odpověď. „Podívejte se na ten pergamen blíž, prosím:
Smrtijed rozbalí pergamen ještě trochu víc. Tak, jdeme na to. Rozsvítím svou hůlku.
„Nevymyslela jsem písničku. Nenapsala jsem vašemu Pánovi báseň. Nenakreslila jsem mu pěkné obrázky. Místo toho jsem si uvědomila, že potěšit Lorda Voldemorta je, dokonce i po jeho smrti (a to když považujeme prokázání respektu příjemnou záležitostí), nesmírně náročné. Stará se Lord Voldemort o nějaké písně, básně, zajímá se snad o nějaké umění?“ V davu slyším uštěpačný smích. Smrtijed přede mnou se zamračí. Kruci. „Ne, samozřejmě že ne,“ pospíším si s odpovědí, která nebyla potřebná. „Všichni musíte vědět, jak složité je vyhovět vašemu Pánovi, nemám pravdu?“ Nabírám trošku na sebevědomí, a tak malinko pozvednu oči a zadívám se do zástupu. Pořád se sice všichni tváří nesmírně nepřátelsky, ale je zjevné, že poslouchají.
„Podařilo se mi však přijít na odpověď. Abyste ho potěšili, musíte použít stejný přístup, jaký kdysi používal on. Neexistuje žádná pěkňoučká magie, která by Lordu Voldemortovi předvedla tu nejlepší možnou úctu a respekt. Abyste něčeho takového docílili, je třeba užít magii černou,“ rozhlédnu se. Vypadá to, že Smrtijedy to začalo zajímat. „Předně, já nebudu ta, která tuhle věc bude předvádět. Zaprvé bych se takovou cestou nikdy nevydala,“ vím, že zním trochu uboze hrdinsky a cítím se před těmi výrostky fakt blbě, ale tohle prostě není úkol pro mě. Tohle je úkol pro ně, když měli žaludek na to nechat si vyrobit to úchylné tetování.
„A zadruhé, k tomuto úkolu je potřeba sedmi lidí. Duše vašeho Pána je uvězněná v prázdnotě, trpící, ječící v mukách. Zničená. Poražená. Neschopná jít zpět, ale taky neschopná jít dál a docílit jistého druhu nesmrtelnosti. Jednou z možností, jak tohle změnit, jak ukázat Lordu Voldemortovi respekt a úctu, a nejspíš jednou z těch nejlepších možností, je zbavit jeho dušičku tohoto břímě. A udělat to dobrovolně. Protože kdyby mohl, přikázal by vám to. Faktem je, že to teď nemůže. Takže je to na vás. Součástí mého respektu je to, že vám tu cestu ukážu. A pak…“ Dramaticky se odmlčím a rozhlédnu se. Naslouchají dost pozorně.
„Tak co kdybys utnula tohleto remcání a přestala chodit kolem horké kaše, hm?“ zavolá na mne ženský hlas ze zadní části zástupu. Fajn.
„Jak si přejete. Existuje rituál, který vám umožní zaujmout místo vašeho Pána. Protože během svého života vytvořil sedm viteálů, jeho duše je nyní rozdrcená, zcela znetvořená. Pokud má duše jít „dál“, musí být znovu sjednocená. To je důvod, proč je pro vykonání tohoto rituálu třeba sedmi kouzelníků. Jeden za každý viteál. Mohu?“ pohlédnu na vysokého Smrtijeda před sebou, ukazujíc na pergamen. Podá mi ho.
„Pro každý ze sedmi viteálů užitých vaším Pánem musí být nakreslen magický kruh. Ve finále jich ovšem bude šest s tím, že dva lidé budou stát v jednom kruhu, neboť v jeden moment existovalo vždy šest viteálů. Jeden byl zničen předtím, než byl vyroben sedmý. Šest magických kruhů pro sedm lidí a jeden velký kruh, který je všechny spojí. Všech sedm chybějících částí duše.“
„Jeden kruh pro člověka znázorňujícího viteál prstenu Marvolo Gaunta.
Jeden pro člověka znázorňujícího viteál medailonku Salazara Zmijozela.
Jeden pro čaroděje znázorňujícího viteál pohárku Helgy z Mrzimoru.
Jeden pro toho, kdo bude znázorňovat viteál diadému Roweny z Havraspáru.
Jeden pro toho, kdo bude znázorňovat viteál v podobě Harryho Pottera.
A konečně, jeden kruh pro dva z čarodějů, kteří budou znázorňovat viteály, jenž se vyměnily na pozici šestého viteálu v jeden moment. Had Nagini a deník Toma Raddlea.
Když je magický kruh kreslen, pamatujte na jedno: smíte použít jen svou vlastní krev. Spojenou krev všech sedmi čarodějů. Budete-li se držet tohoto nákresu, mělo by se zadařit. Zdůrazním jen ještě pár detailů, které je nutné znázornit naprosto přesně. Ten symbol uprostřed… ne, nemyslím Znamení Zla. Ten kolem toho. Ano, tenhle. To je symbol nesmrtelnosti. Nakreslete jej, jak nejlépe svedete. Čím více odlišností od předlohy, tím vyšší je šance, že se rituál vymkne z rukou.
Nezapomeňte na nápis ve starodávných runách kolem Znamení Zla uprostřed. Opakuje jména „Lord Voldemort“ a „Tom Rojvol Raddle“, která jsou nezbytná pro to, aby se rituál soustředil na duši vašeho Pána. Rovněž neopomeňte datum smrti vašeho Pána, a to jak v klasických, tak v římských číslicích, jak můžete vidět v horní i spodní části velkého kruhu.
Co se týče kruhů pro jednotlivé viteály… podívejte se pozorněji na symboly, které zahrnují. U viteálu Harryho Pottera vidíme další symbol nesmrtelnosti. U prstenu máme symbol moci. U pohárku je to symbol věčnosti… a tak dále, a tak dále. Na to už přijdete.
Ony latinské nápisy nejsou o nic méně důležité než zbytek kruhu. ‚Ante portam inferam, animae fidelium,‘ praví. Jinými slovy ‚Před branou pekelnou duše věrných‘.
A v téměř tom nejzazším kruhu máme latinské zaříkávání. Rozhodně ne pěkné, protože obsahuje finální slova, která vysají duše z vašich těl. To recitovat nebudu,“ otřesu se. Stačilo, že jsem to musela napsat.
„Když už mluvíme o zaříkáváních… Aby se rituál aktivoval, je třeba pronést na samotném začátku jedno zaklínání. Prý byste poté měli vědět přesně, jak postupovat dál. Obdařuje vás znalostmi potřebnými pro vykonání zbylé části rituálu.“
„No, tak ho přednes, maličká, ukaž nám svou temnou stránku, nebo se přidej ke zbytku své ubohé bandy,“ uslyším znovu ten příšerný uštěpačný hlas. Sakra, sakra, sakra. No tak co můžu dělat.
Koneckonců, ta slova nikomu neublíží a neudělají nic zlého. Jen se mi prostě příčí je říkat. Fajn.
„Přejít tam a přejít zpět,
Duši spravit, kletbu snět,
V nejčernější chvíli jít,
Zničené tak napravit.
Proto se ti dávám teď,
Se ctí klaním tobě, hleď,
Zapomeň doby zašlé dříve,
Já teď mířím v místo mstivé.“
Znovu se otřesu. Hotovo. Řekla jsem všechno a jestli po mně budou chtít ještě něco dalšího, tak to otáčím a odcházím. Už to nemůžu dál snášet.
„Dobře. To nebylo špatné. Ještě jedna otázka. Co se stane těm sedmi kouzelníkům po dokončení rituálu?“
Věnuji jim ošklivý úsměv. „Stanou se bezduchými stvořeními. Jako kdyby je políbil mozkomor. S tím rozdílem, že oni si to udělají sami. Vysají svou duši dobrovolně.“
Teď jsou to Smrtijedi, kdo se otřásli. Hustý.
„Takže to je ode mě vše. Teď je řada na vás.“
– Tohle je naprosto dokonalé!! 🙂
– Tak to je úžasné a geniální!:))
🙂 – četl jsem to v angličtině, četl jsem to ted v češtině – a je to prostě paráda! 🙂