Kdo se někdy podíval do bodování, všiml si jedné velmi znepokojivé věci – mizejí nám studenti. Kdyby šlo tak o jednoho, dva studenty za rok, vešlo by se to do každoročního limitu povolených ztrát. Ale poslední roky mizejí celé desítky studentů a studentek. Co se s nimi vlastně ve skutečnosti děje?
Vedení školy o tomto nešvaru jistě ví. Podle vyjádření pana ředitele, kterého se nám nepodařilo zastihnout, jde jen o studenty, kteří mají mínusové body. Škola je vyhodí a pošle na vlak zpět domů. O žádných zmizeních nechtěl ani slyšet; prý je vše v nejlepším pořádku.
Mínusoví studenti ovšem podle neověřeného zdroje ke svým rodinám nikdy nedorazí. „Jako by je něco sežralo. Přišel nám akorát kufr plný okousaného oblečení,“ svěřila se nám jedna maminka nebohého studenta.
Pokud chcete z okusu obvinit hradního baziliška Ferdinanda, pláčete na špatném hrobě. Osobně jsem za ním byla. A nejen, že mne nesežral, ale ani neokousal, což si beru osobně jako urážku na cti. Ale co člověk nadělá, že? Ležel ve sklepení přežraný ještě ze zařazování. Musela jsem se tedy ve svém pátrání vydat dál.
Po celém neúspěšném dni jsem se vyčerpaná vracela do své hrobky, když tu najednou jsem o něco zakopla. Při bližším ohledání jsem zjistila, že jde o zbytky sežraného studenta. A došlo mi, že vlastně žeru lidi, a že kdybych si brala ty prášky na paměť, ušetřila bych si spoustu běhání po hradě a po těch pitomých schodech.
Takže tak. A jestli chcete potěšit jednu starou osobu, tak neváhejte přijít na návštěvu. Ale bez šály!
Pro Denní věštec
Stará rašp… teda Anseiola Jasmis Rawenclav