Letňák 2012 aneb Co se tam dělo? 4. část

Ve čtvrtek ráno se ani příliš nedospávalo a na všechny se dostala snídaně. Kouzelník by čekal, že když se do dvou do rána rokuje, bude se spát alespoň do devíti, ale ono nic. Dopolední program byl pro některé odpočinkový – většina se jen tak potulovala, jiní tvořili překrásné škrabošky nebo dělali sochy ze sádry (Potter, Brumbál, Snape, Voldemort). Našlo se pár odvážlivců, kteří se usadili v malé učebně, kde na ně čekal profesor Filius Orionis, aby jim poskytl výklad z předmětu Kouzelnická francouzština. Musím říct, že všichni kolem hovořili o tom, že tam pan profesor chce pouze francouzštináře. A ačkoliv jsem u něj absolvovala dva ročníky, rozhodně se za francouzštináře nepovažuju (kvůli výslovnosti, kterou asi nikdy nebudu umět a kterou obdivuju).

Přednáška KF byla ovšem docela zajímavá. Slyšela jsem ten krásný jazyk a profesor vysvětloval, jak to funguje ve francouzské poezii. Dozvěděla jsem se tam pár zajímavostí z tohoto oboru, názvy knih HP ve francouzštině a pak jsem slyšela ty, kteří francouzsky opravdu umí, jak čtou básně (např. Píseň moudrého klobouku, báseň při vstupu do Gringottovy banky), které se vyskytly v knihách. Byla jsem naprosto unešená. Bylo to zajímavé a ačkoliv jsem překladu rozuměla spíše proto, že jsem ho znala česky a pochytila nějaké to slovo francouzsky, byla to opravdu příjemná přednáška. Dokonce jsem „skoro“ řekla svou první větu ve francouzštině. I když vím, že při doplňování cvičení jsem musela trhat francouzštinářům uši, když jsem vyslovovala francouzská slova tak, jak se píšou. Za to se omlouvám, ale bylo to praktičtější a vhodnější, než abych se to snažila vyslovovat francouzsky. Strávili jsme v zajetí pana Orionise půldruhé hodiny. Než jsme se vydali na oběd, obešla jsem i zbytek programu, který běžel souběžně s KF. Stihla jsem zajásat nad sochami kouzelníků, které si někteří vyrobili pod dozorem prof. Renineho a dokonce jsem si během patnácti minut udělala vlastní škrabošku.

Odpoledne se neslo ve značně odpočinkovém rytmu. Byli jsme vysláni do parku, aby mohli organizátoři připravit Velkou síň na hostinu a Závěrečnou slavnost.

Nejprve jsme se trošku poflakovali a pak jsme měli úkol – byly vytvořeny památeční listy. Každý účastník měl list se svým jménem někde v prostoru položený na trávě a ostatní mu mohli nechat na tomto pergamenu nějaký vzkaz, výraz díků či něco podobného, na co by měla daná osoba památku z Letňáku. Všichni (alespoň všichni, kteří měli psací tentononc) se horlivě vrhli, aby zanechali své vzkazy. Když byli všichni řádně vypsaní, následovala další část.

Zahráli jsme si poslední hru Kouzelnických šachů. Stalo se tak poté, co se mělo konat i Famfrpálové mistrovství a kromě mého a Ywyného nadšení z této hry se mezi zbývajícími asi 20 lidmi nenašel nikdo jiný, kdo by si rád na košťatech zalétal. Poslední hra šachů měla dva krále – Eliah a mě. Průběh si už sice nepamatuji, ale byla to rychlejší hra, protože měla méně hráčů.

Poté nás čekala poslední z přednášek – Mytologické Obludárium od profesora Serge Renine. Musím říct, že na této přednášce bylo značně živo, což nepotěšilo asi nejvíce profesora. Malá Magnólie neustále vyrušovala a házela si s kopím od střelce z šachů, přidalo se k ní několik dalších a já jsem jí s úspěchem jedno z kopí (nebojte se, připomínám, je to jen neškodný pěnový míček s dlouhatánským provázkem) schovala, takže ho nemohla najít.

Nejvíce zaujal posluchače výklad o kentaurech, načež se rozpoutala debata o tom, jak se vlastně kentauři rozmnožují. Povídalo se ale i o dalších mytologických bytostech – vybavím si ještě Banshee (ječivý hlas) a Sfingu, zbytek ze mě už asi nedostanete, omlouvám se, paměť je trošku děravá a já ten článek neměla tak dlouho odkládat. Opět je ale škoda, že výklad nebyl doprovázen komunikací s posluchači a otázkami, které by zjistily, jestli o daném tvorovi náhodou někdo něco neví.

Poté jsme se ještě flákali a relaxovali, protože sovy z příprav VS stále hlásaly, že to ještě není připravené. Nakonec jsme se ale dočkali a mohli se jít na slavnost připravovat. Do VS samozřejmě nikdo nesměl dřív, než bude vše připravené.

Když jsme konečně byli vpuštěni do VS, mohli jsme oči nechat na báječné výzdobě a hlavně na krásně naaranžované jídelní tabuli. Mám však pocit, že nejprve se chopil slova pan ředitel a všichni jsme se připravili na zpívání nové školní hymny. Když jsme si každý dle svého rytmu a gusta dozpívali hymnu, ujala se slova Larrie s Johnem a začali odměňovat a vyhlašovat vítěze všech možných soutěžních klání, která se v průběhu konala (výsledky sdělovány v předešlých článcích). Poté přišlo na řadu předání krásného školního poháru, který získal Nebelvír (jak ve školním roce Léto 2012, tak i ve školním roce Zima 2011) – převzala je madam kolejní ředitelka Betelgeuse Orionis a současná prefektka Emily Smith.

Poté vyzval pan ředitel Nicholase a mě, abychom mohli předat dárky – obrázky s puštíkem pro Larrie a vlka pro Johna, které vytvořila, tuším, profesorka Ked Looben. Druhým dárkem byla hmotná Vzpomínková kniha, do které přispěli ze školy ti, co chtěli věnovat jednomu či druhému, jako vzpomínku na Hogwarts. Knihy naleznete v e-verzi zde: Larrie, John.

Za zmínku stojí fakt, že se Nicholas ujal řečnění, protože já jsem odmítla, jelikož mluvit před lidmi neumím. Jsem mu za to vděčná, a to zejména proto, že i když si zaměnil předávání vzpomínkových knih s gratulací k narozeninám, a to slovy „A já vám tímto blahopřeji/gratuluji“, spolu s ostatními se tomu zasmál. Věřím, že mně by se stalo něco podobného, ale on byl tak galantní, že to vzal místo mě. Když jsem pak Larrie a Johnovi předávala knihu, nemohla jsem při objímání zadržet slzy. Nevím proč, ale při slovech, aby neodcházeli (které jsem prostě musela říct, nešlo to zastavit), mi do očí ty malé slané kapky vhrkly. A věřte mi, opravdu jsem to neměla v plánu a nemám to ani v povaze.

A jako třešnička na havraspárském dortu se Eliah a Justin spolu s ostatními modrými sestavili do malého seskupení a za doprovodu kytary zazpívali Larrie a Johnovi písničku, kterou složili jako jednu ze vzpomínek z knih, akorát naživo – Řeka kouzel. Ačkoliv jsem oba dva měla zády k sobě, bylo podle mě hodně těžké, aby skryli to, co já předtím. Jestli to zvládli, mají můj obdiv, já bych to určitě nevydržela.

Jako další přišla na řadu o dost veselejší věc – rozdávání těch krásných a úžasných tubusů, které jsme dostali spolu s osvědčením a diplomem za absolvování zkoušky OVCE. Letos to bylo docela bohaté, protože si diplomy převzalo hned 11 osob – z Havraspáru Isabella Anne Swan, Lilien Emity Meissed, David Lopez a také Larrie Larstonová; z Mrzimoru Sophia Glis Glisová a také Nicholas McElen a Iva WildDragon; z Nebelvíru Nebelbrach Mechacha a Esperanza Milagrosa; ze Zmijozelu Barbara Arianne Lecter a Cerridwen Lowra Antares. Nevím, jestli to bylo schválně, ale já byla až na konec. Neumíte si představit, jaká to pro mě byla chvíle. Opravdu vzácná – „páni, já budu mít doma diplom z OVCE, musím si konečně pořídit nástěnku, ať se tím můžu kochat“. Věřte mi, nepřeháním. Měla jsem slzy radosti dost na kraji a když jsem si obcházela povinnou obchůzku mezi profesory, kteří mi blahopřáli, bylo to vskutku nezapomenutelné. Alespoň pro mě, myslete si, co chcete. Já se na takový okamžik těšila už od doby, co jsem to před rokem viděla na Letňáku u spolužačky Kate Resea.

Když byl ceremoniál zdárně ukončen, mohli se všichni vrhnout na tu krásnou hostinu a užívat si všemožných dobrot, na které si člověk jen vzpomněl. Do pohoštění se lidé ani příliš nehrnuli, spíše jen tak decentně uzobávali. Já jsem očekávala opak *smích*. Mezitím se začala odehrávat ceremonie skupinové focení kolejí i nekolejí, kupodivu to šlo krásně podle abecedy. Havraspárští se pěkně seřadili do tvaru H a fotograf kvůli nim vyšplhal až na věž (blíže nespecifikovanou) a vytofil je krásně z výšky. Mrzimorští utvořili jen obyčejnou skupinku. Nebelvír se fotil se získaným pohárem ve stylu „přenášedlo s alespoň jedním prstem“ a Zmijozel byl originalita sama, tři studentky s diplomy před obličeji (Lili měla kolejní balónek). A když bylo focení i jezení uspokojeno, přišel na řadu předposlední bod programu.

Tombola – diskutovaná, oblíbená i nenáviděná. Nicolette s nejméně stovkou lístků, Nebelbrach pouze s vlasteneckými červenými a růžovými lístky, sourozenci Frobisherovi s hodně moc lístky a všichni ostatní s různými počty a barevnými variantami lístků do tomboly se začali usazovat a dělali si prostor na to, aby mohli své lístky řádně rozprostřít a sledovat. Plesnivý klobouk, který držela Larrie, John jako výběrčí cen a Midar jako organizátor tomboly byli připraveni a mohlo se začít. Tombola byla trošičku dlouhá, ale zábavná. Popisovat tady každou cenu a výherce by nebylo ani vhodné, ani zábavné.

Když se rozdaly poslední ceny, nadšení i zklamaní si uklidili své věci a začala se chystat slavná Piškotéka s DJ Davidem Lopezem. Musím ale říct, že se lidé rozprchli tak rychle, že jsem tomu až věřit nechtěla. Diskotéka z loňského roku byla o dost lepší a měla větší návštěvnost, protože při začátku nás tam nebyla ani polovina, která by zbyla po dvou hodinách diskotéky. Kdo ví, co za to mohlo, ale šlo to dost poznat. Příště bych doporučila, aby se zamkly únikové východy alespoň na první půl hodinu diskotéky, aby to tam přinejmenším při začátku žilo. Nechyběl však úvodní Potter waltz, Kachní tanec, Makaréna, Jede jede mašinka či Poupata – známé hromadné tance.

O půlnoci se konala krásná a zcela jedinečná událost – svatba – Justin dosáhl plnoletosti a tak si hned vzal Eliah. Knězem byl David Lopez, no a zbytek, ten byl jistě vylíčen v havraspárském časopise CD.

Přiznám se, že jsem měla snahu tančit, na kterou jsem však mohla kvůli nízké účasti a snad pořád prázdnému parketu zapomenout. Tak jsem se prošla po venku a zjistila, co se dělá jinde a pak jsem se rozhodla ulehnout o dost dřív, než ostatní. Takže co se dělo později než v jednu ráno, o tom nevím.

Den pátý, pátek 17. srpna
Krátce je třeba zmínit i páteční a poslední den, který se nesl pouze v duchu balení, úklidu a hledání svých věcí, různých odjezdů a podobně. Protože jsem akční, měla jsem sbaleno hned, tak jsem Larrie a Johnovi pomohla s odzdobováním hradních prostor. Nejvíce mě lidi nesnášeli v době, kdy jsem musela prasknout všechny balonky, protože kdo by se s více jak dvaceti nafouknutými balónky tahal někam domů, že ano. Tuším ale, že mi dva unikly, protože byly prostě moc vysoko a já na ně nedosáhla. Došlo k rozdělení některých rekvizit (programy apod.), ale vlajky se dostaly zdárně k Silvince a kolejní pergameny se zvířaty zase k Larrie. Vše si našlo svého majitele (někdy i nového). Postupně se lidé loučili a mizeli, někteří setrvávali déle, jiní ne. Někdo si tady stihnul zajít ještě naposledy na oběd. Já odcházela se „svou obědovou“ skupinkou, když jsme mířili v jednu hodinu z Honorova do Brna. Nikdo nezapomněl udělat „čestné rozlučkové kolečko“ kolem všech, kteří jeli později.

A tak Letňák 2012 skončil. Můžeme už jen vzpomínat a těšit se na „Zimňák“ 2012, který je naplánovaný na víkend v době 14.–16. 12. 2012, a to opět v Honorově.

Fotografie najdete ve školní obrazárně.