Jak je to dávno, co jsem netrpělivě postávala před hradní zdí. Několikrát za den chodila jsem se dívat na ty monumentální a nepřekonatelné hradby našeho hradu. To čekání na otevření registrace bylo nekonečné. To víte, pro člověka, který se před půl rokem dozvěděl o možnostech studia kouzel, je to nepředstavitelně dlouhá doba… Hlavně když noví studenti byli přijímáni až po Vánocích.
Troufám si říct, že jsem ten rok byla mezi prvními zapsanými kouzelníky. S nadšením jsem napsala esej na téma „Mé kouzelné já“ a pak jen čekala a čekala. Jó, to byly časy… Pro nedočkavého nováčka trvalo vyřízení registrace příliš dlouho. V té době nekonečného podupávání před bránou hradu jsem nelenila a podrobně si prostudovala školní řád. Pořád se mi honilo hlavou, kam mě asi moudrý klobouk zařadí… Pokud mě vezmou! Co když jsem v eseji napáchala příliš chyb, nebo přišli na to, že jsem moták! Sova o přijetí stále nepřicházela a zmocňovalo se mě zoufalství. Asi mě nevzali…
Den, kdy začali nováčci zvesela poskakovat po cestě k vysněné škole, mě konečně vyprovokoval k nějakému činu. Přestala jsem vyhlížet sovu a jako by nic se zařadila mezi nově příchozí. Co se nestalo? Brána mě nezastavila a já poprvé vstoupila na pozemky Bradavické školy.
I dnes si říkám, jestli to nebylo překročení školního řádu, když jsem jen tak vtrhla do Bradavického hradu… Nicméně školník mě nevyhodil a zdá se, že jsem si tu našla druhý domov. Nejspíš se ta sova s přijímacím dopisem někde ztratila, kdo ví?
Jedno z prvních míst, které si chcete doopravdy prohlédnout, je Příčná ulice. Největší lákadlo všech studentů. Peněz máte málo, ale těch věcí, které byste chtěli… Zamířila jsem na nákup školní uniformy a zklamaně procházela kolem Kouzelného zvěřince. Mým snem byla sova sněžná, kterou jsem znala z kouzelnických příběhů, ale nikdy jsem na ni neměla dost peněz, ani později jako školní zaměstnanec. Až nedávno jsem si ji konečně pořídila. Jmenuje se Ciri. Ano, ano, zpátky k uniformě. Vypadala celkem slušně, ale nikdo ji nechtěl nosit denně. Byla taková neforemná, to víte, stejný střih po mnoho generací, to není ono. Ty nové uniformy, které nosí dnešní studenti, jsou mnohem vnímavější k ženské postavě a nevypadají tak starobně. Vůbec jsou tak povedené, že my fialoví litujeme, že je nemůžeme nosit. Ale tenkrát v béžovém stavu jsem většinu svých peněz bohužel utratila za novou sukni. Až později mi došlo, že také existují uniformy z druhé ruky. Byla jsem nahá. Na sobě jen sukni a boty. Kapsy prázdné. Mudlovské oblečení vyhozené. Zápis do výuky se blížil a já neměla ani uniformu. To jsem to pěkně odstartovala…
Do slavnostního zařazování zbývalo pár dní. Měla jsem alespoň čas si rozmyslet, jakou kolej bych chtěla reprezentovat. Vlastně si to nemůžeme sami vybrat, ale stejně nad tím všichni uvažujeme. Tuhle ano, to by šlo, ale sem raději ne… Která barva se ke mně víc hodí? Červená? Zelená? Raději to nechám na klobouku, řekneme si, ale stejně v duchu doufáme, že nás pošle právě do té konkrétní… Kam poslal mě?
A vůbec, co bych vás trápila touhle historii. Chtěla jsem vám jen ukázat, že každý z nás, i ti sebevětší mazáci, tu někdy byli noví a dělali stejné chyby jako dnešní nováčci. Možná by nám neškodilo si na to vzpomenout, když je vidíme poprvé vbíhat do Velké síně a nezapomeneme to peprně okomentovat… Pokud se vám tento článek líbil a chtěli byste pokračování, neváhejte a napište to do komentářů. Raději bych vás unudila k smrti dobrovolně a s vaším souhlasem. – usměje se –
+ – Jsem pro další část… třeba to bude poučné i pro nováčky a vyvarují se dalších omylů (ač nákup sukně byl uveřejněn nejspíše trochu pozdě)
objevování hradu – Moc hezký článek, taky si ráda přečtu pokračování. Člověk by si měl uvědomit, že taky jednou začínal, navíc já osobně na hradě objevuji některé z vychytávek ještě dnes.