Milý deníčku,
blíží se Halloween a to je doba, kterou mám moc ráda. Můžu se v klidu plížit po chodbách v mých nejlepších upírských šatech, sbírat ve Velké síni cizí oči a požírat je místo bonbónů, cenit zuby na studenty a rozplývat se, jak láskyplně se postarám o jejich kosti a kde všude je změřím… To je vždycky radost pohledět. A když na mne přijde pan ředitel, můžu vždycky říct, že je přece Halloween. Tak pohoda. Jen teda doufám, že to na mne nepráskneš…
Už jsem ti říkala, že u mudlů studuju antropologii a trápím mudly? Nic mne nepotěší víc, než když se nějaký pěkný mladý muž svlékne a já ho můžu tahat za kůži a měřit mu kosti. To je tak super, deníčku! A vůbec nechápu, proč se na mne lidé dívají divně. To je přece práce jako každá jiná, ne? Někdo prodává v obchodě, já trápím mudly. A děsně mne to baví, fakt! Muhehehehe.
Akorát mne štve jedna věc. O Halloweenu se mi špatně straší. To si nasadím svou nejlepší protézu, tvářím se děsně zle, dělám „Ble, ble, ble, hudry, hudry, hudry!“ A oni se tomu smějou a dávají mi bonbóny. Chápeš to, deníčku? Bonbóny! Pche. Udělám si z jejich kostí poličku, jen počkej.
Deníčku, budu muset končit. Za chvíli má totiž přijít ten mladý mrzimorský prefekt, co má tak pěkný, křupavoučký krček. Budeme spolu řešit záhadu toho, proč mám všechny jeho pergameny vždycky oslintané…
Tvá kousavá voblu… teda Ansí