Nedávno jsem vypsala soutěž, kterou jste mohli najít pod názvem Dáma na obraze. Těm z vás, kteří nevědí, o co jde, to nyní trochu přiblížím.
Možná jste si všimli, možná spíš ne, že při stěhování hradu přibyl jeden obraz. Visí nad západním schodištěm, ve stínu v rohu, jak jsem viděla, každý ho míjí téměř bez povšimnutí. Byl nalezen v jedné staré skříni a je jen zázrak, že ho nesežrali moli nebo myši. Musel tam být, skryt ve tmě, celá desetiletí.
Ale vraťme se k němu. Na tomto obraze je jen jediný portrét. Je na něm žena, spíš slečna. Její husté hnědé vlasy jí dopadají ve velkých vlnách na skvostnou šíji a pohlcují záři loučí, která se na nich rozbíhá v mnoha ohňostrojích jisker. Její oči jsou zelené jak nejdražší smaragdy, hluboké jak sám pocit lásky. Rámují je řasy, jak oblaka, vzpínající se nad rozbouřeným mořem. Chvějí se jak motýlí křídla. Pod maličkým nosem jsou plné rty, čerstvé a svěží jak rudé plátky růže nad ránem. Sám pohled na ně je hřích. Pod hrdě vztyčenou hlavou je jemný krk, co připomíná laň, a malá ramena, které malíř snad musel milovat. Na ňadra, skryta v krajkách modrých šatů, nenalézám slov. Šaty jsou přiléhavé, ale krajky a stužky na nich působí rozevlátě. Je nádherná, stěží kdy kdo viděl krásnější dámu.
Ale proč o tom tady mluvím? V brčálových očích se zrcadlí smutek, ramena se chvějí v ozvěnách vzlyků, tvář skrápí křišťálové slzy. Je to jak ztělesněná krása, tak beznaděj a smutek.
Vždy, když jsem prošla pod tímto obrazem, nemohla jsem se nezamyslet, proč pláče. Nakonec mi to nedalo a začala jsem hledat v archivech. Hledala jsem dlouho, a když už jsem se málem smířila s tím, že to nezjistím, dostala se mi do ruky její legenda, vypadla ze studia o lektvarech přeměny. A tady ta legenda je :
Kdysi žila krásná dívka jménem Violet. Měla snad vše, co si mohla přát. Byla krásná, bohatá, měla magické nadání, ženy jí záviděly a muži ji milovali. Ale její čisté srdce patřilo jen jedinému muži. Jak ona, tak on byl krásnější než měsíc, který se studem skrýval před jeho pohledem. Byl to správce panství jejího otce. Ani ona mu nebyla lhostejná, jak by také mohla. A možná by tento příběh i skončil šťastně, kdyby… Kdyby neměla svou nejvyšší dvorní dámu, čarodějnici, která byla také pohledná, ale ve stínu Violetiny krásy byla zcela obyčejná. Tato dvorní dáma měla také zálusk na tohoto mladíka. Žárlila na Violet a usoudila, že nastal čas pomsty za ta léta ve stínu. Jednou v noci se přeměnila kouzelným lektvarem ve Violet, navštívila mladého správce a chovala se tak, že se správce zhrozil a vypověděl ji ze svého domu. Další den odmítal se na Violet byť jen podívat a ona byla zoufalá. Za pár měsíců se konala velká svatba. Vždyť správce si bere nejhlavnější dvorní dámu! Violet jí věřila víc než sobě a jeho milovala víc než svůj život. A ten se teď zhroutil. Do srdce jí vnikl trn napuštěný jedem a ona neznala protilék. Zavřela se ve sklepení, přestala mluvit, jíst a pít. Nikdo neví, kdy přesně zemřela a jak. Její tělo se nikdy nenašlo a říká se, že její duch bloudí a hledá pravou lásku a čisté přátelství.
A co vlastně bylo na studentech? Slečny usilovaly o Violetino přátelství, mladí muži o její lásku. Po čas, kdy soutěž trvala, dostala Violet 42 vzkazů a to nepočítám sovy a dárky, které od studentů přijala. Dlouho do noci přemýšlela o jejich slovech a kdybych měla vypsat jména všech, nad kterými přemýšlela, popsala bych skoro celou stranu.
Nyní už je soutěž u konce a já znám jména lidí, kteří si získali Violetino srdce, jak jedním, tak druhým způsobem.
Violet tímto dává právo slečně Eillen McFir nazývat se „Violetina hlavní dvorní dáma a pravá přítelkyně“.
Současně nabízí své srdce a titul „Violetin první rytíř a pravá láska“ studentu jménem Phillip Terry Weis.
Co však nevíte je, co se stalo dál, po skončení zájmu všech.
Na Violet totiž byla uvalena kletba, kterou jsem nezveřejnila. Do obrazu, který jste mohli vidět na chodbě, byla společně s její podobou zachycena i její duše.
Kletba zní, že až bude mít znova chuť žít a bude chtít žít, její duše se osvobodí. Takže jestli se vám obraz nyní zdá méně kvalitní, není to starobou. To se jen mezi duchy, potulující se po škole, přidal další duch.
Duch, který prožívá pocit, jaký myslel, že nebude nikdy naplněn.