Jednou za rok všichni vytáhneme rukavice, zachraňujeme planetu a tváříme se, že víme, kam patří víčko od jogurtu. Den Země je krásná směs snahy, chaosu, ale také prázdné pózy. Ale možná právě proto to má celé smysl.
Každý rok dorazí Den Země a s ním i ten zvláštní moment, kdy se z nás všech stanou lidé, kteří to s tou naší planetou myslí „fakt vážně”.
No, minimálně do druhého dne.
Ráno začíná vše nevinně. Učitel nám pouští prezentaci, která pamatuje ještě dobu, kdy mudlovský Facebook byl cool a TikTok neexistoval. Sledujeme obrázky ubývajících ledovců, roztomilých zvířátek a grafy, kterým nikdo nerozumí, ale všichni u nich učeně pokyvujeme hlavami, protože ta čísílka vypadají důležitě. A pak? Přijde přesně tenhle moment: „Dneska půjdeme uklízet okolí školy.“
A najednou… boom. Z lidí, kteří včera nedokázali dojít s obalem od sušenky ke koši vzdálenému tři metry, se stávají lovci odpadků. Natahujeme si plastové rukavice a zkoumáme očima i ty nejzazší kouty. Ano, mluvíme zde i o tom keříku, na který zapomněl už i školník.
„Hele, tady je PETka!“
„Já mám víčko!“
„Já mám… něco, co radši nechci zkoumat,“ brumlá kdosi a raději to hned cpe do pytle se směsným odpadem. Okolní atmosféra připomíná lovení Pokémonů, jen místo Pikachu sbíráme přinejlepším plechovky.
A teď přichází moje oblíbená část – konečné třídění. Třídění je krásná disciplína, kde se ukáže, kdo z nás má nervy z oceli.
„Kam patří tohle?“
„To je plast.“
„Ale je to od jogurtu.“
„Tak papír?“
„Tak to dej do směsného a neřeš to.“
I takhle často vypadá ekologie v praxi. A mezi tím vším se odehrává ta nejabsurdnější část – dokumentární. Fotky. Hodně fotek. Protože jestli jsme naši snahu nedali do galerie školy, stalo se to vůbec?
Popisky a komentáře jedou ve velkém:
„Děláme svět lepším místem.“
„Kdo třídí, má pod čepicí.”
„Žijeme eko!”
A o dvě hodiny později ten samý člověk kupuje pití v plastu, protože neměl čas si vzít znovupoužitelnou flašku z domova. Ale víte co? A teď úplně bez ironie (ano, zvládnu to, vydrž): Stejně to má smysl. Protože i když to děláme tak trochu „na efekt“, i když u toho remcáme a i když druhý den zapomeneme polovinu původního nadšení… něco se v nás stejně pohne.
Možná si příště fakt vzpomeneš, kam patří kelímek od kafe. Možná ti v hlavě něco z té nekonečné přednášky uvízlo a ohryzek z jablka už nepoputuje do koše, ale do kompostu. Možná že ta čísílka z grafů začnou dávat smysl a místo lynčování za plastová brčka začneš používat ta kovová, protože papírová nemají smysl. Možná že všechny tyhle věci zvládneš alespoň jednou i mimo Den Země.
Anebo možná ne. Pořád jsi to ale jednou udělal/a… A to je víc než nic. Takže jo, i když se ti Den Země může jevit jako póza, je v něm i upřímná snaha něco změnit. A vlastně je docela dobrým důvodem, proč si jednou za rok připomenout, že tahle planeta není jen kulisa pro naše životy, ale náš jediný domov, o který bychom se měli starat víc než jen 24 hodin v roce.
(Zdroj: Pinterest)
Ačkoliv by se zdálo, že mnohé z výše uvedených záležitostí jsou již ve společnosti rozšířené, není tomu úplně tak. Samozřejmě – každá troška, kterou se přispěje do mlýna, se počítá. Vyberte si klidně jen jednu věc, kterou u sebe můžete změnit, a začněte. Pokud by vám chyběla motivace, možná vás zaujme, že za své činy budete odměněni. Hodilo by se říct, že by vám měl stačit dobrý pocit, ale při této příležitosti přijde vhod i něco hmatatelného. V nadcházejících týdnech bude vypsáno několik hradních soutěží profesorkou Nicolette Marique Leroy, které budou vyzývat k péči o přírodu menšími či většími skutky. Třeba vám pomohou k tomu dívat se více kolem sebe, zamyslet se či u sebe něco málo změnit. Začít můžete už u první soutěže, co kdybyste tentokrát soutěžní omalovánku vybarvili v grafickém programu?
Pro Denní věštec
Arya Arcus