Pro začátek bych rád objasnil smysl své úvahy a jeho spojitost s názvem.
Co vlastně jsou třecí plochy? Samozřejmě zde nechci mluvit o žádných fyzikálních nebo mechanických zákonech, ale jako symbol nebo příklad poslouží velmi dobře.
Takže co tedy jsou třecí plochy?
Jakékoliv dvě plochy či části objektu, jež by neměly být úplně hladké, které se dotýkají a při pohybu jedné nebo obou ploch vzniká tření. To celý pohyb zpomaluje, ztěžuje a při opravdu velkém tření může celý pohyb zastavit. Při tření také vzniká teplo, které popřípadě může zažehnout požár.
Jakou tedy mají třecí plochy spojitost s mým tématem?
Rozhodně zcela zásadní!
Budu zde mluvit o třecích plochách rozdílných kultur a civilizací, které se dnes v době cestování, médií a komunikace skutečně dotýkají jako nerovné zcela odlišné plochy, které tvoří dobré podmínky pro ničivé tření. Toto tření může zažehnout něco mnohem horšího než požár. Tyto „plochy“ nejsou samozřejmě žádné kusy kovu a dokonce ani území nebo státní hranice. Naše třecí plochy jsou jakási „místa“ uvnitř společnosti, místa a problémy, ve kterých na sebe naráží základní způsoby myšlení lidí různých kultur. Tyto rozpory fungují jako brzda, anebo spíš ničitel jedné velké vize a ideje, která se začala utvářet ve dvacátém století a velmi dlouho se jevila jako ideální a realistické řešení narůstajícího počtu lidí na planetě Zemi a spojování celé planety technickým pokrokem. Společenské třecí plochy brzdí a pomalu ničí ideu utvoření multikulturní společnosti a světa. Někde jsou tyto rozpory spíš k pousmání, ale mnohé (ty dnes nejobávanější) se jeví jako nerozpletitelná stále se stahující smyčka ze které neexistuje východisko.
Jaká tedy byla původní idea multikultury?
V podstatě nešlo o nic jiného než o naději, že na konci dvacátého století, po staletích odcizení i válek, vedle sebe dokážou žít různé kultury v míru a pochopení. Po staletí byly vypalovány synagogy a děly se pogromy v židovských městech, po staletí byli obyvatelé Afriky odchytáváni jako zvěř a prodáváni jako otroci, po staletí ve středověku spolu vedli křesťané a muslimové nesmyslnou válku. Ani počátek dvacátého století nepřinesl soužití kultur nic dobrého: přetrvávající kolonializmus, první světová válka a po ní rostoucí antisemitismus v Evropě, který dovršily hrůzy holocaustu. Pomalu se začíná projevovat výraznější technické a kulturní opožďování islámského světa za západem.
Až po druhé světové válce, kdy zanikly poslední kolonie a komunity uprchlíků z válkou zasažených míst dokazovaly, že si komunita v cizí kultuře může udržet identitu a při tom se stát součástí místní společnosti, se zdálo, že může nastat zlepšení.
A tak se zrodila idea multikultury. Představa, že v blízké budoucnosti vedle sebe budou žít lidé různých kultur se svými zvyky a kulturní identitou. Současně ovšem budou respektovat jinou kulturu, názor nebo náboženství. Měla to být různorodá, bohatá, ale současně jednotná společnost. V této společnosti se měly kultury navzájem obohacovat a společně vytvořit jednu velkou ,,multikulturu“.
Proč tedy dnes na počátku jednadvacátého století existuje takové soužití jen na pár místech a ještě zdaleka není tak ideální? Objevily se totiž třecí plochy, které neumožní hladký průběh událostí. Některé byly nepodstatné, ale velmi brzo se ukázalo, že se najdou i podstatnější. Myslím, že všichni víme, který problém je na počátku dvacátého století nejžhavější.
Jak je možné, že z civilizace, která ve středověku udržela naživu mnohé antické vědění, která byla kulturně i technologicky daleko napřed oproti tehdy primitivní, Evropě se stal jakýsi démon současnosti? Mnozí odborníci mluví o takzvaném muslimském komplexu. Po stovky let byly islámské říše v porovnání s Evropou technicky napřed nebo vyrovnané. Tyto říše naháněly evropským vladařům hrůzu a nikdo cizí nemohl zasahovat do jejich společnosti. Ale s postupujícím časem jako by se islámský svět zastavil a v některých oblastech spíš degradoval. Evropa a posléze všechny země, které dnes označujeme za ,,Západ“ šly dál a tento rozdíl se nejvíce projevil po velkém technickém vývoji ve dvacátém století. Kolonisté odešli a náhle nebyli vůdci států schopni své státy udržet pohromadě. Začaly se projevovat vnitřní rozpory mezi Šíity a Sunnity a jediné bohatství, které tyto státy měli byla ropa, kterou, ale nedokázali sami těžit. Začalo se projevovat zastaralé pojetí náboženství. Celková životní úroveň v islámských státech byla mnohem níž než na západě. Muslimové byli odsunuti na nevýznamnou pozici ve stále se rozvíjejícím světě. Vojensky už nepředstavovali pro západ žádnou hrozbu.
Je jasné, že se v takové situaci museli a musí cítit poníženě a ukřivděně. Jenže muslimové (nechci generalizovat, například mnoho postřehů z minulého odstavce jsem částečně vyčetl z rozhovoru se syrským lékařem) začali ze svého kolapsu a úpadku obviňovat křesťanský (židovský) svět a nejvíce pak rozvinuté státy jako USA. Začala se v nich rodit nenávist. Velice malá míra gramotnosti a odkázání mladých na duchovní školy a vůdce dali vzniknou fanatickému pojetí náboženství a jeho pozměně v záminku pro nenávist a násilí. Přiznejme si ale, že islám nikdy nebyl náboženstvím zrovna mírumilovným.
A kdy se poprvé ukázalo, že muslimové nedokážou žít v míru vedle jiné kultury? Myslím si, že v roce 1956 a 1967 za války Izraele s Egyptem a války šestidenní. Tyto konflikty pouze předcházely příchod dlouhé a nekončící války Izraele proti teroristům. Dnes je Izrael obklopen státy, jejichž obyvatelé ho nenávidí. V Íránu jsou pořádány konference o zničení státu Izrael a každou chvíli slyšíme další prohlášení vůdců teroristických uskupení plné nenávisti. Těžko si představit situaci, která by víc odporovala myšlence multikultury.
Snahy o jakékoli modernizační reformy byly brzy potlačeny. Nejlepším příkladem je asi svržení prozápadního krále Íránu Ajatolláhem Chomejním a nastolení fundamentalismu v Íránu.
Pozice západu je velice ztížená tím, že největší naleziště ropy se nacházejí v muslimských státech, které toho část velice chytře využívají. Současně si ale uvědomují, že bez ropy by neměli už vůbec nic. Přišli by o peníze a toky na konta teroristických skupin by se zastavily. Ze zemí jako Írán by se stala jen bezvýznamná poušť.
Dnes je ale možná větším problémem jiná část muslimského světa. Velice nebezpečnou třecí plochou, kde se dvě kultury střetávají přímo, jsou uzavřené komunity muslimů v západních zemích. Právě členové takových komunit páchali ty nejznámější teroristické útoky současnosti jako útok na londýnské metro a 11. září. Tito útočníci a vůbec všichni fundamentalisté žijící na západě mají něco společného, nejsou z první a často ani z druhé generace, která by žila na západě. Většinou se už narodili v evropské zemi (nebo USA). Většinou se narodili do sociálně slabšího prostředí a do kontrastu s bohatstvím vyšších tříd západních zemí. Narodili se s evropským občanstvím a už se nemuseli snažit, aby ho dostali jako jejich otcové a dědové. Narodili se do uzavřené komunity a díky satelitním mediím se často ani nemuseli učit místní jazyk. Muslimské televize do nich tlačili nenávist v nich posílenou závistí. Protože se nepřizpůsobují společnosti, společnost je nepřijme, nenajdou zaměstnání, a tak se uzavírají do kruhu chudoby a nenávisti.
A právě zde se rodí ta největší nenávist. Zde vzniká asi největší třecí plocha civilizací dnešního světa. V těchto komunitách a ve státech, které jim přes satelitové televize posílá extrémistické pojetí islámu. Samozřejmě, že v lidech západní kultury sílí strach a odmítají jakýkoli kontakt s muslimským světem. Tak zaniká další idea multikulturního světa, totiž obohacování se kultur navzájem. Na třecí ploše západu a islámu už totiž došlo k zažehnutí požáru.
Samozřejmě ne všechnu vinu nesou muslimové. Ve všech západních zemích existují poměrně silná ultrapravicová a rasistická hnutí. Ta se svým extrémním odmítáním čehokoli jiného (především lidí jiné barvy pleti) a svou agresivitou stávají nepřáteli multikultury v jejích samotných základech. Někteří možná svému přesvědčení věří, někteří si ani neuvědomují, co dělají, a jen vybíjejí svou přirozenou agresivitu. Naštěstí jsou tyto skupiny společností odmítány a kritizovány-zůstávají ve výrazné menšině.
Dále jsou tu problémy dalších menšin a komunit nejen muslimských. Jako příklad uvedu soužití Romů a české většinové společnosti. Těžko můžu říct, že by se menšina a většina v tomto případě obohacovala. V české společnosti převládá pocit částečně strachu a částečně opovržení vůči Romům. Všichni víme proč. Romové nejsou schopni se začlenit do společnosti a často páchají zločiny. Pocit spravedlnosti říká, že češi mají právo na svůj kus opovržení. Můžeme ale říct, že si za to Romové můžou sami? Byla na počátku sporu neochota Romů začlenit se nebo snaha většiny nepřirozeně přetvořit Romy? Možná to bylo tak, že česká společnost se bála Romů jako něčeho cizího a nebezpečného, snažila je donutit vzdát se své identity. To samozřejmě Romové odmítali, a tak je společnost separovala a vznikl tak další začarovaný kruh. Možná to tak bylo, možná ne. Těžko říct.
V tom je zásadní problém hledání možností řešení problémů ve světě. Těžko určíme viníka, když najít původní faktory vzniku problému je vždy téměř nemožné. Všechny teorie jsou diskutabilní: mohlo to být tak, ale také to mohla způsobit druhá strana. Pro pochopení problému je zde nutné ho vidět v souvislostech, které jsou ale neskutečně široké a propletené. Schéma všech sporů historie by byla klikatá čára, reakce jedné strany a následně reakce té druhé. Dopracovat se ale k prvním zalomení, k prvnímu úderu, který vše spustil, je někdy téměř nemožné. Jediné, co je očividné je to, že dokud jedna strana nepřestane reagovat protiúderem, tak spor nemůže skončit. Navíc těžko říct, že vždy je viníkem jen jedna strana, že každá nemá na sporu stejnou vinu. Proto je těžké říct na rovinu, že se idea multikulturního světa nezdařila, že navždy budeme žít ve světě plném rozporů? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět musíme se podívat na souvislosti hluboko do historie a pravděpodobně se nám stejně odpověď nalézt nepodaří.
Nezbývá, než se přestat koukat do historie, přestat s hledáním původce problémů a podívat se na svět jednoduše a hlavně v současnosti. Myslím, že podle současného dění ve světě musím konstatovat, že třecí plochy civilizací zadrhly a zničily ideu multikultury v jejích základech. Dnes rozhodně nežiji ve světě bez rozporů mezi národy a nic nenasvědčuje tomu, že svět se v blízké budoucnosti multikulturním stane.
Ale možná se jednou bude o dvacátém prvním století mluvit jako o době, kdy pomalu skončily rozpory mezi kulturami, kdy se lidé poučili ze svých chyb a umožnili tak vznik celosvětového ,,big apple“. Multikulturního světa bez civilizačních třecích ploch. Možná je to utopie. Možná reálná vize vzdálenější budoucnosti planety Země.