Seděla jsem ve stínu stromů
a dívala se do propasti dolů.
Po tváří se kutálely perly rudé
a já nepočítala už ani ty sudé.
V paměti mé míhaly se
jenom mrtvá těla.
A ruka s nožem se
ustavičně chvěla.
Věděla jsem, že ta propast
je takřka nekonečná.
Byla to past
a už na mě kývá noc věčná.
Říkali jste: ,,Neboj, bude to dobré.“
Ty perly však leskly se ve vašich očích.
Byly to jen lži choré,
snažící se šplhat po slunečních paprscích.
Já bojovala za pravdu
a za ty slabší.
Snad pro to, teď na smrt jdu?
Že jsem chtěla udělat svět lepší?
A já jen prosím,
neplačte,
Až se ráno neproberu.