Přátele, nevím, čím to je, ale velmi často se na mě obracejí cizí lidé s žádostí o pomoc. Dodnes jsem nepochopila, proč si v davu lidí vyberou vždycky mě. Přitom se snažím krýt svým permanentně zamračeným (někdy dokonce až „nasraným“) výrazem. Ovšem nepomáhá to. To, že se mě téměř dnes a denně cizí osoby ptají na to, kolik je hodin, nebo jak se kam dostanou, už beru jako normální věc.
Ovšem za své dva nezapomenutelné „kousky“ pokládám jakéhosi „skoro“ bezdomovce na nákupu v Tescu a nemohoucí stařičkou paní. Představte si situaci, že jdu normálně nakupovat. Vytvořit v obličeji velmi otrávený a nepřístupný výraz mi v této situaci nedělá žádný problém. Zarputilost mého výrazu se ještě úměrně zvětšuje s počtem cizích lidí, kteří tu nakupují se mnou. Zmateně lítám po obchodě, abych našla jednu instantní polévku, těstoviny, jogurt, mléko,…, když v tom mě osloví jakýsi zvláštně (až odporně) vypadající muž s alkoholovým dechem. Ještě než jsem z jeho dechu upadla do kómatu jsem si všimla jeho tetování na rukou a zachytila oslovení: „Slečno!“ Poté, co jsem přemohla leknutí, zhluboka se nadýchla a poodstoupila pár metrů ze zamořeného území, ke mně dolehl i zbytek věty – „já tady nemůžu přečíst lístek, co mám koupit. Nevíte, co tam je napsáno?“ I zželelo se mi toho člověka, řekla jsem si, že kašlu na předsudky, a z bezpečné vzdálenosti jsem pohlédla na lístek. Bylo tam ženskou rukou napsáno 450g Tesco kávy, 10 Tesco mlíček do kafe a cukr. Tak jsem mu to přečetla asi třikrát – neboť to stále nemohl pochopit (čí si to snad dokonce zapamatovat) a doufala, že tím moje „poslání“ skončí. Leč velmi jsem se mýlila. Pak ještě následovalo to, že jsem běhala po Tescu a hledala Tesco kávu (zde jsem také počítala, kolik balíčků koupit, neboť toto opilé individum této „těžké“ matematiky nebylo schopno…), Tesco mlíčko a cukr.
A teď ta stařičká paní. Představte si, že jedu po čtrnácti dnech ze školy domů, je pět ráno. Na zádech mám dvacetikilový batoh, jsem ospalá, bez naběhnutého operačního systému. Jedu MHD. Vystupuji. A právě v tomto momentě můj nevšední (v mém případě spíš všední) příběh začíná. Najednou za sebou slyším ono známé a strašné slovo: „Slečno?!“ Dech se mi zastavil a doufala jsem, že to není na mě. Se smrtelným výrazem v očích jsem se ohlédla a věděla, že je zle. Jakási stařenka ověšená zavazadly se na mě usmála se slovy: „Jdete na nádraží?“ Rezignovaně jsem přiznala, že ano. Pak už vše následovalo v rychlém sledu – podpírání nemohoucí paní jednou rukou, v druhé ruce její zavazadla (při tom všem svůj dvacetikilový tlumok na zádech). Normálně mi přesun ze zastávky na autobusové nádraží trvá pět minut, takhle jsme to šly dvacet minut. Paní vypadala, že mi každou chvíli zemře v náručí. Během těch dvaceti minut jsem se dozvěděla celý její životopis – že jede za nemocným bratrem, že jí syn říkal, ať si vezme taxíka, že byla na tři neděle v lázních, že bydlí na Lesné, že má vnučku, že o psa se jí postará sousedka a taky že jsem moc hodná. Zatím jsem se potajmu dívala na hodinky (můj autobus za pět minut odjížděl) a v duchu si říkala, kdybys tak babo nežvanila a radši svou energii dala do chůze… Nebudu napínat, nakonec jsem to stihla i s tím, že jsem paní ještě doběhla pro Blesk.
Po každé takovéhle epizodě si říkám, proč zrovna JÁ? Přesto vím, že příští žádost o pomoc stejně nebudu mít sílu odmítnout…