Angard II

Angard… královský špión… podruhé.
Autor: Phosgen Crestfall

Angard si v ruce pohrával se zbraní. Byl to jeden z nejlepších vystřelovačů, jaký byl kdy vyroben. Chladná ocel ve tvaru písmene U mu zapadala přesně do ruky. Zatímco z horního ústí se podle potřeby daly vystřelovat klasické šipky, ať už otrávené či ne, z širšího dolního otvoru mohl vlastník vypustit až tři větši šipky, které se po nárazu rozevřely. Pokud jimi tedy bude někdo zasažen, jen velmi stěží si rozevřevší osten ve tvaru kotvy vytrhne.
Angard jakoby mimochodem natáhl ruku směrem doprava a stiskl vrchní spoušť. Z ústí vyletěla se svistotem malá šipka a hrníček na pět metrů vzdálené polici se pod prudkým nárazem rozletěl do všech stran.
Angard odložil se zadostiučiněním zbraň a opřel se ve své vysoké kožené židli, připomínající královský trůn. Měl peněz dost, mohl si to dovolit. Patřil k nejlepším vládcovým špiónům. Kdokoliv by řekl, že slovo zvěd a špión znamená to samé. Zde to ale tak nebylo, i když to věděli pouze vrchní představitelé armády, král a špióni samotní. Jejich úkoly byly ty nejobtížnější, většinou zabijácké. Proniknout do nepřátelského tábora, zabít, zmizet. Najít sídlo tajné organizace, ukrást, zmizet. Najít, zmizet. Zabít, zmizet. Ten nejlepší výcvik, ty nejtvrdší požadavky. V celé říši jich bylo sotva pár desítek. Jenom jeden si však zasloužil přátelství samotného krále a neskrývanou úctu všech okolo. Angard, mistr špiónů.
Při tom pomyšlení se z jeho tváře konečně vytratil nehybný výraz. Jeho rty se na okamžik stočily do úsměvu. Ihned ale zase zvážněl. Jeho situace a postavení si to vyžadovaly.
Co když to je nějaká lest? Třeba je jeho moc pro krále už příliš velká. Že by se ho bál? Monarcha něco určitě zatajoval. Angardův všestranný výcvik to neomylně zaznamenal. A potom ten strach. Špatně skrývaný strach v pánových očích. Angard byl připraven kdykoliv zemřít, ale chtěl vědět proč a čí rukou. Teď mu hrozilo cosi neznámého.
Ozvalo se zaklepání na dveře a téměř ve stejný okamžik se rozevřely. Do místnosti vešel další muž. Jeho stříbrný plášť a vystřelovač houpající se u pasu prozrazovaly příslušnost ke královskému vojsku. Muž se rozhlédl po pokoji, Angardova vysoká židle byla prázdná. V tu chvíli mu byla zezadu ke hlavě přiložena zbraň. Voják instinktivně sjel rukou k pasu, aby vytrhl svůj vystřelovač, jenže útočník byl rychlejší, zbraň mu zpod dlaně včas vytrhl.

Voják suše polkl: „O co vám jde?“
„O co by mně asi tak šlo, Marsone?“ odpověděl mu zezadu Angard.
„Proboha, Angarde!“ otočil se voják rychle. „K smrti jsi mě vyděsil! Copak nepřátelé klepou na dveře? To sis mohl odpustit!“
„Copak přátelé nečekají na povolení ke vstupu?“ odbyl ho Angard a vrátil se zpátky na židli.
„Ále,“ mávl rukou Marson a usadil se na židli na druhé straně stolu, „to je ta tvoje neustálá připravenost, jednou někoho omylem zastřelíš.“
„Nepozorného vojáka by škoda nebyla,“ ušklíbl se Angard dobromyslně.
„Nepozorného? Jestli je někde bezpečnější místo, než králův palác, tak to je tenhle dům. Přece po mně nemůžeš chtít, abych sem vskočil s dýkou v ruce.“
„Vskočit můžeš, ale na zem dopadneš už mrtvý.“
„Tak to vidíš, přijdu za přítelem a dozvím se, jak by mě rád zabil,“ zavrtěl Marson hlavou.
Angard se zasmál a opět se postavil. Rukou shodil z police střepy z hrníčku a vzal dvě čisté nádoby. Postavil je na stůl a do každé nalil ze džbánu tmavou, téměř černou tekutinu.
„Kde na to bereš peníze?“ podivil se opět Marson, ale vzal svůj příděl a s chutí ho do sebe nalil.
„Odjíždím za dalším úkolem,“ Angardovi se vrátil vážný výraz.
„Já vím,“ pokýval Marson.
„Víš? Myslel jsem, že to je tajné.“
„No, chápu, že tobě věci docházejí s několikaměsíčním zpožděním,“ usmál se voják, „ale mimo monarchy a generála jsem nejvyšší vojenskou autoritou v zemi.“
„Se čtyřmi dalšími.“
„Se čtyřmi dalšími,“ uznal Marson.
„No, i když,“ Angard se šibalsky zasmál.
„Jo tak jestli myslíš sebe,“ předstíral Marson se smíchem urážku, „tak to abych rovnou šel. Koukám, že už ti to leze pořádně na mozek.“
„Nech toho,“ zastavil ho Angard, „nevím, jestli se ještě vrátím.“
„Jak to?“
„Nevím, co mě tam čeká.“
„U pašeráků? Myslel jsem, že to je pro tebe hračka.“
Angard se na přítele podíval nechápavým pohledem: „U pašeráků?“
„Snad víš, kam jdeš.“
„No,“ zaklonil Angard hlavu a opřel se tak o židli, „vidím, že to s tím tvým vysokým postavením nebude tak žhavé. Všechno evidentně nevíš.“
„No, tedy,“ koktal Marson, „kam jdeš?“
„Na východ.“
„Na východ? Tam přece nic…“ v očích se mu najednou objevil výraz nepříčetné hrůzy, „Angarde!“
„Ne, počkej, není důvod se zase zbytečně děsit. Když říkám, že nevím, co mě čeká, myslím tím, že nevím, co mě čeká. Vlastně nemají ani pořádnou výbavu. Asi to bude hračka.“v
„Hračka?“ ušklíbl se Marson, „posílají tě na smrt, hovada.“
„Cože? Teď mluvíš o kom?“
„O nikom. Promiň.“
„Marsone.“
„Co je?“
„Podívej se mi do očí.“
Marson s nechutí uposlechl.
„A teď mi řekni, proč ses tak vyděsil. Co o tom víš?“
„Nic, nic víc než ty.“
„Lžeš!“ vykřikl Angard. „Já ti řekl, kam jdu, i když jsi to asi vědět neměl. Teď mi to oplať.
“
„Ne, Angarde, to je nesmysl, zapomeň na to. Prostě jsem se leknul,“ avšak voják zakrýval svou lež jenom velmi těžce. Byl si toho sám vědom, proto se zvedl k odchodu.
„Tak běž, nebudu ti bránit,“ řekl jenom Angard a začal se obírat svým pitím.
Marson pomalu přešel ke dveřím. Na tváři mu pohrával výraz nerozhodnosti a strachu. Když už téměř sahal na kliku, změnil své rozhodnutí a otočil se.
„Dobrá, řeknu ti to.“
„Nemusíš,“ reagoval Angard jakoby bez zájmu.

Marson na to neodpověděl a vrátil se zpátky ke své židli. Tentokrát na ni ale hned neusedl, nýbrž ji vzal a přenesl hned vedle Angarda. Potom začal tiše mluvit. Angard celou dobu ani nehnul brvou. Upřeně se díval do svého džbánku a vypadalo to, jako kdyby ani neposlouchal.
„Nikdy se nesmí nikdo dozvědět, že jsem promluvil, rozumíš? Jsem vázán vojenskou přísahou nejpřísnějšího stupně. Tady nejde o pokutu, o vyloučení z armády, tady jde o popravu, chápeš? Rozkaz zní nerozsévat paniku, nikoho neinformovat. Všichni svědci zemřeli hned při útocích, nebo byli odvezeni do odlehlé části země. Jsou naprosto izolováni, aby mohli mluvit jenom sami mezi sebou. Angarde, proti nám nestojí žádní divoši. Pravda, některé z nich si asi podrobili, ale oni sami nejsou odtud, to už vím jistě. Našim zbraním se mohou jenom vysmívat. Pokud budeš s někým z nich měřit svoje síly s meči, jistě vyhraješ, jenže oni si spíš zvolí jinou zbraň. Mají zvláštní druh vystřelovačů, ze kterých nevylétávají šipky, ale oheň. Oheň či světelné paprsky. Dokáží v mžiku podpálit, cokoliv si zamanou. Jedinou slabostí té zbraně, pokud víme, je to, že dokáže střílet asi kolem jedné minuty, potom je nutno ji nějakým způsobem nabít. Prý se sama regeneruje časem, já nevím. Angarde, oni neznají vznášedla. Mají vozidla, která jezdí na kolech. Je jich několik druhů. V tomto ohledu jsme možná na vyšší úrovni, i když jistý si nejsem. Něco nám totiž naše dopravní prostředky nedovolují.“
Po těch slovech Marson na chvíli ztichl. Nalil si do poloviny džbánku černou tekutinu a rychle ji vypil.
„Létat mimo planetu. Oni totiž nejsou odtud, jak už jsem říkal. Přijeli z nějaké neznámé planety. A o co jim jde? Zatím se s námi ani nenamáhali navázat kontakt. Jenom útočí a rabují menší vesnice. Stále jsou však blíže a blíže větším městům. Pokud nic neuděláme, zaútočí za chvíli i tady na nás. Chápu, že ty jsi jeden z našich velkých trumfů, ale…“
Angard spočíval stále ve stejné pozici. Věděl, co chtěl přítel dodat. Asi nemá šanci. Byla to však jeho povinnost.
„Neměl jsem ti to říkat,“ kroutil Marson hlavou.
„Udělal jsi dobře, díky.“
„Asi ano, musel jsem tě varovat. Jenže teď už nemůžu v klidu sloužit svému králi. Zradil jsem tu nejvyšší přísahu.“
„O žádné přísaze se nemůže tvrdit, že byla zrazena, když je zlomena ve jménu přátelství.“
„Chtěl bych tomu věřit. No, raději už půjdu. Mnoho štěstí a pamatuj, nikomu ani muk.“
Oba muži se postavili a potřásli si rukama.
„Spolehni se.“