Možná už jste zapomněli, jaké to bylo, když jste se jako naprostý nováček poprvé chystali do Bradavic. A protože já čerstvý nováček jsem, předkládám vám sem můj první dopis, který jsem psala svým starostlivým mudlovským rodičům o své první cestě. Třeba budete i vy mít možnost vzpomínat.
Autor článku: Sofie z Arkádie
Milá maminko, milý tatínku,
tak už jsem konečně sbalená a připravena na cestu. Nemusíte mít strach, já to zvládnu. I když je mi trochu líto, že jste mě nemohli jít vyprovodit na nádraží. Chápu ale, že práce je práce.
Nástupiště 7 a 1/2 jsem na Hlavním nádraží v Praze našla celkem snadno. Stačilo jít až na konec příjezdové chodby a projít kouzelnou zdí. Musela jsem to vzít trochu s rozběhem, aby si mudlové ničeho nevšimli, takže jsem byla ráda, že stěna nakonec byla opravdu průchozí a já si tak nerozbila nos.
Vlak tu ještě nebyl. Požádala jsem tedy zatím jednu postarší čarodějku, aby mě vyfotila. Byla to taková lehce výstřední paní v županu s motivy skřítků a ošklivou ropuchou na hlavě. Doufám, že to není nějaká profesorka v Bradavicích. Půl hodiny jsem ji vysvětlovala, jak se fotoaparátem zachází, než to pochopila. Nakonec se vše podařilo, a tak přikládám pořízenou fotografii.
To už se ale nástupiště začalo hemžit kouzelníky a kouzelnicemi všech věkových kategorií. Bylo tu i přehršle dětí, mnoho z nich nejspíše jede také do Bradavic na prázdniny. Vypadalo to tu jako v rojícím se úlu. “Nezapomeň hned po příjezdu vybalit štrápulu!” volala jedna maminka na svého syna. Nevím sice, co to “štrápula” je, ale přišlo mi to hrozně vtipné. Koukám, že se asi v Bradavicích nudit nebudu.
Poprosila jsem výpravčího, zda-li by mi nepomohl s kufrem do vlaku, který právě přisupěl a odfukoval z lokomotivy mocné oblaky kouře. Pan výpravčí se mě zeptal, zda jedu do Bradavic poprvé, a když jsem přikývla, že ano, donesl mi kufr dovnitř. Usedla jsem do pohodlného prázdného kupé s číslem 337. Někdo tu nechal na sedačce žvýkačkou přilepený výtisk Denního věštce – bohužel několik týdnů starý.
Vlak se dal do pohybu a jeho “Ššš….ššš…” připomínalo náš ucházející papiňák. Vyjeli jsme z nádraží dlouhým tunelem a Praha kolem nás zmizela jako mávnutím kouzelné hůlky. Uháněli jsme zelenou krajinou a za oknem svítilo sluníčko. Využila jsem toho, že jsem v kupé sama a převlékla jsem se do školní uniformy. A ačkoliv jsem si před cestou slíbila, že budu pozorovat všechna místa, kudy pojedeme, brzy jsem usnula ukolébána slunečními paprsky a monotónním syčením vlaku.
Probudilo mě zacinkání zvonku. V téže chvíli vjel do chodbičky malý vozík tlačený prodavačkou občerstvení. “Dáš si něco?” zeptala se mě. Já jen zírala s pusou otevřenou dokořán na tu zvláštní nabídku záhadně vypadajících a znějících cukrovinek. Kromě toho mi začalo docházet, že všechny peníze mám v kufru. Zalovila jsem v kapse a vytáhla hrst zatoulaných svrčků. “Vezmu si ty mnohotvárné lupínky a horkou čokoládu.” Dostala jsem požadované a prodavačka opět s cinkáním odjela.
Ze zvědavosti jsem otevřela sáček s lupínky. Vypadaly jako obyčejné slané Chipsy, ale jakmile jsem jeden vzala do ruky, změnil se do mé podoby. Hrozně jsem se lekla, ale pak jsem ochutnala. Chutnal jako Chipsy s lehkou příchutí melounu. Tak takhle je to. Pustila jsem se do pojídání. Klevetýna, moje sněžná sova, se mi snažila některé ukrást. Okamžitě se po jejím doteku změnily do tvaru sovy.
Když byl sáček prázdný, šel akorát kolem nějaký kouzelník v jasně zeleném sáčku a vysokých holínkách bez kalhot. Poprosila jsem ho, aby mě v kupé vyfotil na památku. Tentokrát se to obešlo bez dlouhého vysvětlování, zřejmě se už s fotoaparátem setkal. Fotku přikládám.
Příjezd do Bradavic nebyl tak slavnostní, jak byste čekali. Z vlaku se vyhrnuly desítky potencionálních prvňáčků a hrnuly se k postavě držící křečovitě ceduli “Nováčci”, jako by se bála udupání. Společně jsme pak naložili svá zavadla do velkých kočárů a sami se vydali za nebohým kouzelníkem do školy pěšky. Řeknu vám, je to pěkně vysoko a daleko a ještě teď mě bolí nohy.
Po příchodu jsme museli zodpovědět krátký a rychlý sled dotazů. “Jak se jmenuješ?” “Kdy ses narodila?” “Odkud pocházíš” Člověk nevěděl, na co dříve odpovídat. “Sofie z Arkádie, 13. července 1990, Praha” vyhrkla jsem a zmateně zakoulela očima. Zřejmě to byl nějaký tajný signál, o jehož skutečné existenci jsem neměla ani tušení, protože přijímací kouzelník se na mě usmál, podal mi visačku s číslem pokoje a poslal mě po schodech nahoru.
Pokoje pro nováčky byly prozatímní a skromně zařízené. Kromě postele, zde byla jen jedna skříň, stůl a židle. A pak samozřejmě můj kufr a Klevetýna, kteří sem dorazili o několik hodin přede mnou.
Vyčerpáním jsem padla na postel, a ačkoliv jsem spala už ve vlaku, za chvíli se mi zavřela očka. Když jsem se probudila, bylo už dost pozdě a já dostala notný hlad. Potají jsem se odebrala do kuchyně, abych na tamních domácích skřítcích vyloudila něco na zub. Naštěstí mi vyšli vstříc. Když jsem ale vracela do pokoje, překvapil mě jeden z bradavických duchů, třímaje v rukou můj fotoaparát. Blik! Byla jsem vyfotografována přímo při činu, kterak se kradu potajmu z kuchyně ztemnělou chodbou. Chňapla jsem po fotoaparátu a cupitala zpátky do svého pokoje. Pro jistotu jsem za sebou zamkla. Jeden nikdy neví, zvlášť když bydlím zatím sama. Protože mi byla trochu zima, přehodila jsem si přes košilku svetr a navlékla si ponožky.
Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, řekla jsem si a sedla si ke stolku a rozsvítila svíci (zatím stále ještě zápalkami, kouzlo Lumos jsem nikdy nezkoušela). Poté jsem vytáhla brk a pergamen a dala se do psaní. Když jsem konečně dopsala, bylo kolem půl jedné v noci. Nejvyšší čas už spát a tak zatím končím svůj první dopis a brzy vám napíšu další.
Vaše milovaná Sofie