Angard, královský špión, třetí část.
Autor: Phosgen Crestfall
Když vyšel před dům, musel Angard na chvíli přivřít oči. Ostré slunce se prudce odráželo od okolního sněhu a tak na něho útočilo plnou silou. Netrvalo však dlouho a zvykl si. Nasedl na přístroj a překontroloval jeho ručičkové ukazatele. Spokojeně zjistil, že všechno je v pořádku, albium bylo doplněno na maximum. S tím může ujet tisíce kilometrů.
Jeho vznášedlo světle modré barvy se mohlo v zasněžené krajině celkem lehce ztratit. Tento záměr potvrzovalo i Angardovo oblečení. Opustil protentokrát svůj černý plášť a navlékl se do stejného, ale bílého.
Vznášedlo, vzdáleně připomínající motorku, jenže o něco mohutnější, nebylo samozřejmě vybaveno koly. U země bylo rozšířeno, tam se skrýval mechanismus dovolující několikacentimetrové levitování nad povrchem. Za Angardem bylo ještě místo pro jednoho, případně dva lidi, úplně vzadu byl potom malý zavazadlový prostor, kam si v předchozích dnech uložil základní vybavení. Jednalo se hlavně o oblečení a jídlo. Zbraně nosil zásadně u sebe. Vlastně jich ani moc nebylo. V pouzdru u pasu měl připevněný vystřelovač ostnů, v rukávu skrýval malou dýku a na zádech byl připevněn krátký mrštný meč. Na první pohled díky plášti nikdo nemohl žádné z tohoto vybavení zpozorovat, Angard si dal záležet, aby i při podrobné prohlídce nemohla být zaregistrována alespoň dýka v rukávu.
Špión zatočil s jedním knoflíkem a po pár vteřinách vozidlo mírně povyskočilo, od té chvíle se již vznášelo nad povrchem. Angard uchopil do obou rukou řídící páku a tím se asi čtyřicetikilometrovou rychlostí rozjel. V případě potřeby mohl jet až šedesát kilometrů za hodinu, ale vzhledem k tomu, že spotřeba albia při takovém spěchu obrovsky narůstá a motor se poškozuje, pohyboval se nyní vlastně na maximu.
Ani se nenamáhal otočit na svůj dům či pár stovek metrů vzdálený královský palác s vysokou věží, na níž se před pár dny bavil naposledy s králem. Od té doby s ním o úkolu nemluvil. Nepotřeboval další instrukce. Mise byla zadána.
Vznášedlo fungovalo bez potíží, a tak Angard ani nezastavoval a naobědval se při jízdě. Byl zvyklý trávit řízením celé dny, pouze s pár hodinami na odpočinek. Čím méně odpočíval, tím méně se vystavoval nebezpečí nečekaného přepadení. Na pořádný spánek je vždycky po splnění úkolu času dost.
Špión míjel většinou pouze malá města či vesnice, větším sídlům se záměrně vyhýbal. Nic tam nepotřeboval, ještě ho mohl někdo poznat a zbytečně by se jeho cesta rozkřikla. Navíc ve volné krajině se dalo jezdit mnohem rychleji.
Uprostřed odpoledne se z oblohy začaly snášet další sněhové vločky a Angard se proto ujistil, že mu pláštěm nikde zbytečně neprofukuje. Ze svých mnohaletých zkušeností věděl, že počasí je nejnebezpečnějším nepřítelem ze všech. Zažil mrazivé vánice, prudké bouře, jednou se dokonce dostal i do míst, kde málem zemřel žízní následkem nepřetržitého žáru slunce – svítilo tam skoro celý den, v té oblasti vlastně noc ani neznali.
Byla již tma, když se rozhodl zastavit. Mohl sice pokračovat dále, ale vzrůstající síla větru se mu příliš nelíbila. Vypadalo to na sněhovou bouři, proto si vyhledal jeden vhodný hostinec. Zatím nebylo nutné přespávat v přírodě, zde byl ještě ve své zemi. Opatrnosti však nikdy není dost.
Vytáhl z hlavní desky vznášedla železnou startovací tyčinku, bez které nikdo nemohl odjet, a dal si ji do kapsy. Potom vytáhl pytel s věcmi a vstoupil do nízké budovy. Uvnitř panoval klid, jak to tak bývá u osamělých hospod, i když několik hostů zde bylo. Angard přejel celý sál pohledem a zamířil k nejvzdálenějšímu stolu, kde byl v přítmí skryt zvídavým pohledům ostatních, ale zároveň měl slušný přehledem o celé místnosti. Nikdo mu nevěnoval přílišnou pozornost. Angard byl však opatrný. Ten jeden krátký pohled mu díky kvalitnímu výcviku prozradil mnoho.
Hospodský roznáší pivo, jeho postava je statná, má jistě velkou sílu, ale s hbitostí to bude slabší. Dva muži u stolu uprostřed hrají karty. Jsou do hry zdá se velmi zabraní, ani se na Angarda nepodívali. Pijí černý nápoj, mají tedy dostatek peněz a pravděpodobně už jsou trochu opilí. Muž sedící hned u vchodu byl oblečen do stříbrem prošívaného kabátu. Cosi večeřel. Přestože měl u boku vystřelovač, Angard okamžitě zaregistroval, že je určen pouze k obraně. Jednalo se o bohatého obchodníka, který zde byl nucen kvůli bouři zastavit. A potom tady byl vysoký muž pijící víno v kožených rukavicích a vysokých botách. Stál nad hrající dvojicí a Angarda si změřil stejně krátkým pohledem, jako on jeho. Muž měl taktéž u boku vystřelovač, záhyb na rukávu a zvláštní držení celé paže prozradilo nezkušeně skrytou dýku. Angard ho tipoval na zloděje, který byl schopen všeho, avšak jeho cílem se stane mnohem pravděpodobněji obchodník než sám Angard. Tedy celkem v klidu mohl špión usednout ke stolu a objednat si pivo s nějakým obyčejným jídlem.
„Prosím, pane,“ uklonil se mírně hospodský, když donesl objednávku, „budete si přát přichystat pokoj?“
„Ano, kolik jich je volných?“
„Ještě tři, pane, můžete si vybrat.“
„Nechám to na vás,“ ukončil rozhovor Angard a v mysli už kalkuloval. Docela malá hospoda, tak šest sedm pokojů maximálně. Tři jsou volné. V sále jsou mimo něho čtyři hosté, vypadá to tedy, že nikdo další v domě není.
Angard v klidu povečeřel a vypil pivo. Potom si objednal ještě jedno, moc dalších příležitostí už nebude.
„Říkal jsem krále!“ vykřikl náhle jeden z karetních hráčů.
„Ha! Krále?“ oponoval mu druhý. „Máš krátkou paměť. Řeklo se sedmy a na tom trvám.“
„Krále! Sedmy byly v minulé hře!“
„Děláš ze mě blázna? Vidím, jaký mám snad v ruce karty, ne? Takhle bych přece nehrál, kdyby se hrálo na krále!“
„Jak hraješ, je tvoje věc, tady šlo o krále!“
Obchodník pohrdavě pokrčil nos nad hádajícími se opilci a vstal od stolu. Zamířil do chodby vedoucí k pokojům.
„Nechtěj mě naštvat, copak jsem cvok?“
„To si zjisti někde jinde. Já tě nechci naštvat, ale porazit.“
„A tak podvádíš, jo?“
„Tos už přehnal!“
Angard pozoroval pravděpodobného lupiče. Nyní již u hráčů seděl a zdálo se, že si všímá svého pití. Nenápadně však sledoval odcházejícího obchodníka.
„Pane,“ otočil se na lupiče jeden z hráčů, „mohl byste tomu neschopnýmu blbovi vysvětlit, že se hrálo na krále?“
„Pánové,“ promluvil tázaný tiše, „nevěnoval jsem vaší hře takovou pozornost. To byste měli vědět sami.“
„No vždyť to říkám. Hrálo se na sedmy!“
„Počkej!“ okřikl ho druhý. „Pane, prosím, opravdu si nepamatujete?“
„Bohužel,“ usmál se na ně.
Angard viděl, že přesto, že zloděj začal předstírat zájem o hádku, neustále se díval na obchodníka a sledoval, do kterého pokoje zamíří.
„Kdyby to byli králové, určitě by to tady pán věděl, tohle se hrálo na osmy!“
„Cože? Před chvilkou tvrdils, že na sedmy!“
„Vím, co říkám! Jseš opilej na mol!“
Lupič náhle vstal od stolu a vydal se též k pokojům. Ve stejný okamžik se postavil i Angard. Zloděj se na něho prudce otočil a jejich pohledy se střetly. Těžko říct, jak ohodnotil lupič své šance, Angard na to nedbal. Usmál se a vešel do chodby první.
Minul dvoje dveře po pravé straně, z nichž v těch druhých – podle počtu kroků doléhajících do sálu – asi dnes přespává obchodník a do třetích vstoupil, připraven na všechno. Místnost však byla až na tvrdou postel a malý stůl s jednou židlí úplně prázdná. Angard za sebou tedy otočil klíčem ve dveřích a spokojeně se natáhl ke spánku. Musí ho využít, co nejvíce. S dýkou v ruce usnul.
Probudil ho téměř nepatrný hluk. Odhadoval, že spal snad jenom hodinu, možná dvě. Neotevřel oči, předstíral, že spí. Dýku v ruce však stiskl o něco pevněji a připravil se kdykoliv vyskočit. Další šramot ho ale přesvědčil o zbytečnosti jeho počínání. Ozýval se totiž ze sousedního pokoje.
První zvuk, byl-li to Angard schopen rozeznat, byl mužský tlumený výkřik. Následující byly způsobeny několika údery. Byly tři, poté hostinec opět utichl.
Angard vstal a jak nejtišeji dovedl, odemkl dveře. Když je otevřel na nepatrnou mezírku, viděl, že ze sousedního pokoje vychází tmavá postava. Rozhlédla se okolo a vydala se směrem k Angardovi. Špión podle pohybů poznal zloděje. Právě zdárně okradl, možná i zabil, obchodníka a vydává se ještě pro pár nezbytností do své místnosti. Angard na chvíli propadl pokušení prudce rozevřít dveře a vrazit tak do lupiče. Ovšem na poslední chvíli si to rozmyslel. To jeho úkol nebyl. Bude lepší do ničeho nezasahovat.
Zavřel tedy dveře a opřel se o stěnu vedle nich, v ruce si stále pohrával s dýkou. Bude jistější počkat, než lupič zmizí, třeba se bude chtít ještě stavit zde a rozšířit svoji kořist. To by se mu ale určitě nevyplatilo. Angard byl sebevědomý. Uvědomoval si to, byl tomu učen od začátku. Musel si věřit, jinak by už dávno nežil.
Po pár minutách zaskřípaly otevírané dveře. Tlumené kroky se vracely kolem Angardova pokoje a mířily do sálu, potom určitě ven. Angard mohl v klidu zase zamknout dveře a vrátit se na postel. Jenže něco mu zabránilo ve spánku. Znovu si vybavil obraz hostince, když sem přijížděl. Na místě, pro to vyhrazeném, stály tři stroje. Dvě vznášedla staršího typu. Buď jedno lupiče a jedno hráčů, nebo oboje hráčů a lupič se sem dostal jiným způsobem. Třetí vozidlo bylo přepychové, patřilo obchodníkovi. Co udělá takový lupič, když si stroje prohlédne? Není pochyb, že dokáže kterýkoliv z nich během pár minut či dokonce vteřin nastartovat. A který si vybere? Starší typ? Asi ne, není tolik chytrý. Přepychový typ? Také ne, není tolik hloupý. Zůstává tedy střední cesta. Angardovo vznášedlo.
K tomuto závěru došel špión téměř okamžitě. Jeho mozek mu ihned poté vypracoval nejschůdnější variantu řešení celého problému. Vstal a otevřel dřevěnou část okna. Čekal za ní sklo, ale otvor byl již prázdný. Tady se šetřilo. Dovnitř vnikl studený vítr. Venku hustě sněžilo, ale bouře se tomu prozatím říkat nedalo. Angard proskočil oknem ven, dopadl měkce na špičky. Zasunul si dýku za opasek a do ruky si připravil vystřelovač. Tiše se rozeběhl ke vstupní části domu. Stačilo zahnout za jeden roh a bude tam.
Když to udělal, naskytl se mu pohled na lupiče, zápasícím se zabezpečovacím mechanismem světle modrého vznášedla. Bylo to přesně tak, jak Angard předpokládal. Lupič seděl na stroji a rukama obratně pracoval v blízkosti ovládací páky. V jednu chvíli zvedl zrak a spatřil u rohu stojícího špióna. Ústa se mu stáhla do vzteklého úšklebku. Slezl ze vznášedla a trochu couvl. Zdálo se, jako by chtěl uprchnout, ale věděl, že dnes v noci by to nedopadlo dobře. Boji nebylo vyhnutí.
Angard stál a díval se lupiči zpříma do očí. Bylo mu jasné, co se odehrává v jeho mysli. Teď sáhne po vystřelovači u pasu. Angard na něho mířil svojí zbraní a byl připraven vystřelit mu tu jeho z ruky dříve, než bude schopen stisknout spoušť. Ale zmýlil se. Nepřítelova ruka se sice přiblížila k pouzdru u pasu, ale začal na Angarda nahlas křičet, ve větrném počasí by ho jinak nebylo slyšet.
„O co vám jde? Chtěl jste toho zbohatlíka dostat sám? Byl jsem tam dřív, tak to je. Ale nabízím obchod. Každý si vybereme jedno ze vznášedel, rozdělíme si lup a zmizíme, co vy na to?“
„Stačí mi to moje vznášedlo,“ upozornil ho Angard a udělal pár kroků k lupiči. Nyní byli od sebe asi tři metry.
„Dobře, dobře, nechte si ho, ale jinak se dohodneme, ne?“
„Není co domlouvat.“
„Co chcete?“
„Jsi na obtíž,“ pronesl Angard, jako by mluvil o dnešní večeři, ale ta věta přesto zapůsobila na lupiče zcela správně. Udeřila ho do uší tvrdou ranou strachu.
„V tom případě,“ odpověděl a zkušeně sáhl po zbrani. Jenže Angard stiskl spoušť dříve. Zlodějův vystřelovač spadl na zem, z jeho předloktí koukala drobná šipka. Látka mokrá od sněhu se v tom místě začala zabarvovat do červena. Lupičova ústa vypovídala o bolesti, ale začala chrlit na Angarda nadávky. Špión se jim ale příliš dlouho nevěnoval a mohutným kopem do hlavy poslal lupiče do bezvědomí. I když nechat ho tady v tomhle stavu znamenalo spíše horší variantu než bezvědomí. Co na tom záleží? Angard šel spát.