Angard – pátá část
Autor: Phosgen Crestfall
Strážný chodil stále stejně. Od rohu, kde se díval, jestli je všechno v pořádku u kolegů vedle brány, kolem kamenné zdi až k velkému stromu. Tam počkal, než k němu dojde strážný, hlídající další kus zdi. Někdy spolu prohodili pár slov, někdy ne. Potom se hlídač začal zase vracet zpět k rohu. V rukou držel velkou pušku. Asi onu zbraň střílející světlo.
Hůř to vymyslet nemohli, pomyslel si Angard.
Potom se od brány ozvaly rozčílené hlasy. Marson už je tam. Neslyšel žádnou střelbu, za chvíli se všechno vrátilo k normálu. Těžko říct, co se tam vlastně stalo. Pro Angarda teď bylo nejdůležitější, že žádná panika nevypukla. Strážní obcházeli stále stejně. Nebude tedy možnost využít nepokoje, přesto to bude snadné.
Strážní se u stromu na chvíli zastavili, potom se otočili a šli nazpátek. Angard počkal, až byli v bezpečné vzdálenosti. Doběhl ke stromu a uznal, že mu v překonání zdi nepomůže. Byl natolik silný, že se po něm nedalo vyšplhat. Jenže on s tím počítal. Zeď byla vysoká něco přes dva metry. Angard vyskočil a jediným mocným přitažením se vyhoupl nahoru. Bleskově zhodnotil situaci na druhé straně a tiše jako útočící šelma seskočil. Strážní si ničeho nevšimli.
Nyní se nacházel uvnitř tábora. Zeď, staré domy, to všechno tu už bylo dávno. Kdysi tu stála vesnice bránící se proti výpadům divochů. Jenže ty časy už jsou dávno pryč. Divoši byli stále nedůvěřiví a bojovní, ale sami od sebe již neútočili. Jenže domy obehnané kamennou zdí se návštěvníkům velmi hodily. Zřídili si zde tábor, odkud vysílali svá přepadová komanda.
Angard nenápadně přebíhal od domu k domu. Od stromu ke stromu. Od zdi ke zdi. Jeho bystré oči zkušeně registrovaly všechny okolní podněty, které byly ihned v mozku tříděny a spojovány do souvislostí.
Zdejší lidé vypadali jako klasičtí obyvatelé této planety. Jejich oblečení však nebylo ze známých přírodních materiálů. Angard si všiml, že je velmi elastické a některé obleky se ve světle leskly. Přestože téměř všichni byli ozbrojeni, ať už malými pistolemi či velkými puškami, působili velmi sebevědomě a bezstarostně, možná právě proto. Svým zbraním a strážím naprosto důvěřovali.
„Stůj!“ ozval se za Angardem ženský hlas.
Špión okamžitě poklekl a namířil tím směrem vystřelovač. Svůj prst zastavil snad jenom tisícinu sekundy před stisknutím spouště a následným výstřelem.
„To se dělá!“ okřikla žena čtyřnohé zvíře, sahající ji někam ke kolenům a plácla ho přes záda. „Vrať se zpátky, nebudu tě všude honit!“
Zvíře zakňučelo a vydalo se spolu se svou paničkou zpátky mezi domy. Angard si oddechl. Když od ženy odpoutal zrak a otočil se zpátky směrem, kde stál největší dům, podíval se ze vzdálenosti zhruba půl metru do očí malému chlapci.
„Co tady děláš?“ zeptalo se dítě.
Angard se proklínal. Jak se mohlo něco takového stát? Nevšiml si žádného zvuku. Jeho smysly ho nevarovaly. Ta žena ho moc postrašila. Teď mířil svým vystřelovačem na dítě. Rozhlédl se okolo, nikde nikdo.
„Co to máš?“ následovala další otázka.
Angardův prst se zachvěl na spoušti.
„Zabiji kohokoliv, když to bude můj úkol vyžadovat. Tak se chová čestný muž?“
„Půjčíš mi to?“
„Ne,“ zašeptal nakonec. Zároveň si uvědomil to, co mu v případě ženy nedošlo, mluví jeho řečí.
„Proč ne? Řeknu rodičům, že jsi mi to zakázal.“
„Nesu to do opravy. Až se vrátím, přinesu ti dva takovéhle vystřelovače.“
„Vystřelovače? Páni. Chci tři, ještě pro Stana a Larguse. Ti se nebudou moct dočkat. Co to dělá?“
„Ukážu ti to – potom. Zatím ale budeš mlčet, ano?“
Angard se nervózně rozhlédl. Nechá toho kluka jít a on všechno vyžvaní. Zabije ho, někdo ho najde a bude prozrazen. Dítě se na něho pronikavě dívalo.
„Ty jsi zvláštní. Odkud jsi?“
„Přišel jsem přepočítat děti,“ prohodil Angard a udeřil vystřelovačem dítě do hlavy. Chlapec se mu složil k nohám. Nemusí ho tu najít pár hodin, ale můžou si ho všimnout hned. Vzal ho tedy raději do náručí a vrátil se pár desítek metrů k hustému keři u zdi.
„Spi dlouho, prosím,“ zašeptal, když tělo uložil. Zahnal myšlenku na výstřel šipky. Než se chlapec probudí, musí být už stejně dávno pryč.
Během půl hodiny neustálého skrývání se dostal až do těsné blízkosti hlavní budovy, jedno z oken blízkého baráčku bylo otevřené, vevnitř nikdo nebyl, špión tam tedy vskočil. Angardovi bylo až divné, jak relativně lehce se dostal tak daleko. Při pohledu na dům si však uvědomil, že to tak jednoduché nebude. Byl opravený a velmi dobře hlídaný. U vchodu stáli dva strážní, okolo celého domu obcházeli dva další. Zamřížovaná okna byla příliš vysoko.
Angard se skrčil pod oknem. Domek, ve kterém se nacházel, byl malý. Tvořila ho jenom jedna místnost. Po levé ruce měl dveře ven, naproti bylo další okno. Rozebíral své šance. Byl už v horších problémech. Prostřílet se? Obejít budovu z druhé strany a hledat zadní vchod? Zlikvidovat obcházející strážné a nějakým způsobem vyšplhat do okna? Měl u sebe pár metrů tenkého lana.
Uprostřed rozjímání spatřil protějším oknem průvod. Dva vojáci s puškami vedli vězně. Alespoň to tak vypadalo. Angard přeběhl místnost a postavu rozeznal. Zatajil se mu dech. Vedli Marsona. Pravděpodobně ho vyslýchali a teď bude předveden do hlavního sídla. K veliteli. Či k samotnému vůdci. Kdo ví, kdo tady vlastně všechno je? Kdo ví, co jsou vlastně zač?
Angarda náhle něco napadlo. Vojáci měli několik smluvených signálů. Vzduch čistý. Pomoc! Zahájit útok. Ústup. Angard použil signál užívaný k pouhému udání své polohy. Napodobil hlas jednoho z ptáků. Ve zdejší oblasti se toto zvíře sice nevyskytovalo, ale nepřátelé to snad nevědí.
Byl to risk, ale Angard v něm viděl šanci. Mohl na sebe upoutat pozornost vojáků. Naštěstí se tak nestalo. Marson v té chvíli mohl signál přeslechnout.
„Nikam nejdu!“ vzepřel se náhle Marson.
„Pochopil!“ uvědomil si radostně Angard.
Strážní nečekali, že muž začne najednou odporovat. Celou dobu byl v klidu a spolupracoval. Okřikli ho, ale Marson pokračoval.
„Pusťte mě!“
Jednoho z nich prudce udeřil do břicha, až ho povalil na zem. Druhý na něho ihned namířil zbraň, ale Marson ji odkopl stranou.
Od domu se k nim v tu chvíli rozeběhli ostatní strážci. To bylo to, co Angard potřeboval. Vyskočil oknem ven.
„Nenechám se vláčet, jako zvíře!“ zakřičel Marson, uhnul se ráně jednoho ze strážných a uštědřil mu svoji vlastní.
Jeden z přibíhajících vojáků vystřelil do vzduchu. Z jeho zbraně vyletěl k nebi krátký paprsek velmi intenzivního světla. Zbraň při tom výstřelů nevydala žádný hlasitý zvuk, jenom zabzučela. Marson krátce pohlédl směrem ke vchodu do domu a potom se uklidnil.
„Dobře, beru zpět. Bude po vašem,“ usmál se.
„Parchante!“ zakřičel nejbližší strážný, který byl jako první napaden. Zároveň napřáhl zbraň a praštil s ní Marsona do spánku. Potom ho spolu s druhým zvedl a nesli ho k domu. Ostatní se vrátili k hlídce. Angard právě probíhal jednou z chodeb ve velkém domu.
„Můj pane, posel z východu,“ oznámil sluha.
Monarcha se přestal dívat z okna a vzrušeně rozkázal: „Ať vstoupí.“
Do místností vešel vysoký černovlasý muž v zelené lesknoucí se uniformě. Pouzdro na zbraň měl prázdné.
„Král?“ pronesl posel povýšeně.
Monarcha byl dostatečně hrdý, aby na to reagoval.
„Jste král zdejší země?“ opakoval sluha o něco přívětivějším tónem.
„Přesně tak. Vy přicházíte z východního teritoria? Z místa, kde se usadili ti, kteří zabíjejí bezdůvodně naše obyvatele?“
„O tom nemám právo mluvit.“
„Tak co chcete?! A mluvte, než vás rovnou pošlu na šibenici!“ zakřičel král.
„Tedy tak se chováte k poslům?“ muž se zamračil a chystal se odejít.
„Počkejte,“ zastavil ho monarcha, „předejte své poselství a můžete klidně odejít zpátky.“
„Dobrá,“ polkl posel, „předejte nám dobrovolně celou východní část vaší země společně s hlavním městem a zaručujeme vám konec nepřátelských akcí.“
„No… co to…“ zbrunátněl monarcha.
„Víte stejně dobře jako my, že nemáte sebemenší šanci. Podřiďte se a zachráníte váš lid. Stačí nám území.“
„Kdo jste, že tak poroučíte?“
„Jsme z planety Nerton. Zajímají nás vaše zásoby albia a technologie, které používáte k jeho zpracování.“
„Jak to, že mluvíte naší řečí?“
„Spolupracujeme s desítkami vašich lidí. Byli jsme nuceni se přizpůsobit. Není to pro nás problém.“
„Nemohli bychom se nějak – domluvit?“
„Vždyť domluvu nabízíme – polovinu země za mír.“
Král chvíli stál na místě a zdálo se, že přemýšlí. Potom však ukázal prstem na dveře a zařval: „Zmizte! Za hodinu na vás vyšlu své vojáky!“
Posel se ušklíbl: „Nemusíte se obtěžovat. Už budu dávno pryč.“
Když domluvil, elegantně se otočil a vyšel z místnosti.
Král se vrátil k oknu a pochopil, že prohrál. Angard už je nezastaví.