Zášť země
Jako had v poslední agonii
se naše Země zmítá.
,,Vyhnala jsem už jedny obří tvory,
lidé půjdou po nich!“
V slzách bolesti si říká.
,,Skrz na skrz jste mě provrtali,
leč mé srdce uvnitř pořád žije!
Každému osobně krev rudou vypije,
za to,že jste si na mou svatost dovolovali.
Nemíním trpět za lidské neřesti,
choutky, výmysly a války na pěsti.
Nemíním, ale lidé mi to nakazují,
mou důvěru a smlouvu o toleranci zrazují!
Jako kobylky pustoší a raní mě
a zapomínají, že kdyby nebylo Matky Země,
těžko by mohli používat své vraždící způsoby,
nikde by nebylo ani jedné jediné osoby!
Nikoho, kdo by se s přetvářkou usmíval
a při tom na budoucnost světa plival!
Suroviny vyplýtval,
vzduch všechen vydýchal,
ruinu ze mně udělal,
nelad místo zeleně zanechal.
Chvíle pomsty se pomalu blíží,
po pavučinách jedovatých pavouků se plíží.
Vodu, oheň, vítr si na pomoc zavolám!
Nikdo horu poslední záchrany nezdolá.
Budu váš život tak dlouho hnusit,
až se vzdát budete musit!
A zase od ,,slavného“ začátku začnete,
klanět se mi budete
a omluvit se už nezapomenete!!!“