Jakou si zimní depresi představujete autorka? Přečtěte si tento článek a určitě se dozvíte víc…
Autor: Villenea Elli Valo
Všichni jistě znáte, jak to chodí, když je člověk zavřen doma a kouká ven z okna.
Už je šero, stmívá se. Lidé se mění ve stíny, ale přesto jsou vidět jejich šlápoty ve sněhu.
Výhled do krajiny kazí jenom omrzlé větve stromů, co se tyčí ze sněhu jako obrovská tmavá kostnatá ruka. Vlastně ho ani tak nekazí, jako spíše dotvářejí. Bez těch větví by to totiž nebyla ta pravá depresivní atmosféra zimy a chladu.
Chtěla bych se těch mrazivých krystalků, co padají z nebe na zem dotknout, ale nemůžu. Musím sedět doma nad učebnicemi a nesrozumitelnými funkcemi.
I když… kdyby si někdo udělal čas, říkám si, šla bych ven. Šla bych si ven užívat mrazu a bezstarostně se prohánět vrstvami bělounkého sněhu. Toho člověka bych dokonce donutila, aby si se mnou postavil sněhuláka, protože sníh nám tuhle zimu padá málo a já už ani nevím, jak takový sněhulák vypadá. Určitě bych si na něm dala záležet. Bylo by mi dokonce jedno, že mi mrznou prsty a tváře mám červené jako dvě zralá jablka. Hlavní by bylo, že mám sněhuláka. Svého vlastního ledového sněhuláka s větví v ruce a mrkví uprostřed vrchní sněhové koule.
Ale co když si nikdo nenajde čas a nevysvobodí mě z vědomostního vězení?
Potom se ráno probudím a podívám se z okna na poslední zbytečky sněhu. Bude mi to líto. Bude mi líto to, že jsem se přece jen nevysvobodila sama a nezašla si pár kroků před dům postavit vlastního ledového prince s mrkví místo nosu.
Ale já se nevzdám. Počkám si, až napadne další sníh a potom nebudu otálet ani chvíli. Nebudu líná a smutná, prostě si postavím sněhuláka. A kdo ví, třeba to ještě dnes stihnu…