V našem „báječném“ a šíleném příběhu se odehrává poutavý příběh lásky, zrady, šílenství a zoufalství. Děj nás zavede jak do dávných dob, tak i do neidifikovatelné současnost nebo snad minulosti? Kdo ví? Čtěte naši povídku a nevyjdete z překvapení.
Na hradě rodiny de Palesten se právě slavily 15. narozeniny jejich jediné dcery Alexandry. Všichni šlechticové z okolí se sjížděli, aby mladé vévodkyni popřáli. Čestným hostem byl básník Poe, který měl Alexandře popřát k narozeninám básní o 13. slokách jež si objednali její rodiče. Nikdo však netušil, že Poe pomocí básně chtěl vyznat svou lásku Alexandře. Ani Poe však nepočítal s tím, že bude přítomna na oslavě i jeho zhrzená milenka Žofie de Santa.
Osudné Patnáctiny
***
Sál, kde oslava probíhala, byl vyzdoben stem rudých růží karmínové barvy. Sašinými oblíbenými, které byly dovezeny ze Španělska, kde se jejich šlechtění věnovali již dlouhá desetiletí. Pokud se Poe nemohl vynadívat na krásu síně, už vůbec se nemohl nabažit a odtrhnout oči od Saši… Saši, té krásné, milované bytosti s vlasy jako nejčernější moc, které se jí v nádherných loknách točí kolem útlého pasu. Byl by nevýslovně šťasten kdyby se ty vřelé, fialkové oči na něj podívaly a on v nich nalezl to, co k ní cítí on. A dnes, dnes jí konečně řekne,co pro něj znamená… co k ní cítí… není to ten pomíjivý cit, není to pouze chtíč podepřený vášní… tohle je něco víc… to je hluboká něha, to je Láska… a Sašenka je tak hodná, milá a vřelá ke všem… každá ji má rád. Ale jen on ji miluje nejvíc… Saša není jako Žofie. Žofie, proč je ona zrovna tady… kdyby byla někde jinde… prostě pryč… jako by nemohla zmizet z jeho života… tahle žena… tenhle kus ledu, ale, to musel uznat, u ona má své kouzlo… když se na něj tehdy zahleděla svými šedýma očima, které by jako byly pohřbené v tom nevýslovném ledu, který pokrýval její já… zamrazilo ho to… chtěl ji.. chtěl se dotýkat jejich světlých vlasů v barvě zralého obilí, které jí v těžké cloně dopadaly na ramena…chtěl se dotýkat její vysoké, vzpřímené a hrdé postavy… ale teď už nechce… už myslí pouze na Sašu.. na svou dobrou vílu. Musí se jít připravit… aby báseň byla dokonalá… stejně dokonalá jako Saša. Poe se bez obtíží dostal do místnůstky, která mu byla na dnešní večer a noc připravena. Žádný přepych, pouze postel v barokním stylu, noční stolek, jedna skříň s vyřezávaným erbem a psací stůl s pouze jedno židlí… on sál by onu židli označil za nejkrásnější kus nábytku v místnosti. Možná proto, že na zdobném opěradle byla vyřezaná Alexandřina tvář..tvář anděla, pomyslil si. Opatrně pohladil její dřevěné rysy… když ho vyrušilo zaklepání, nebo spíše zabušení na dveře. „Dále“ pravil Poe a pouze s obtížemi zakrýval vzrušní ve svém hlase. K jeho velkému zklamání vešlo Žofie. „Alane, doufám že neruším.“ Možná se to Alanovi zdálo, ale působila poněkud nervózně. „No, připravuji báseň oslavenkyni, ale pokud něco potřebuješ opravdu nutně, tak trochu času mám.“ Omluvně se na ni usmál, ale moc chuti vybavovat se s ní neměl. „Alane, měli bychom si o něčem promluvit… o nás dvou… vlastně… o nás třech.“ Řekla, a pohladila si bříško. Poeho přímo zamrazilo. „Cože?! Uděláš si s někým někde bastarda a myslíš si, že tě nechám abys to na mě teď shodila??! Ne! Nikdy! Slyšíš?! Mezi námi je konec, konec!!“ Žofie se mu zoufale vrhla kolem krku a snažila se ho políbil, aby zastavila příval těch zlých slov, které ji… ledovou královnu… zraňovala až do hloubi duše. „Pusť se! Jdi pryč!“ řval již Poe a snažil se ji od sebe odtrhnout. Žofie se křečovitě držela jeho vesty a s potlačovanými vzlyky pravila: „Je to tvoje dítě, jsem si jista.“ Dál už nemohla mluvit, jen bezmocně vzlykala. „Nevěřím ti!!! A prosím tě, chovej se důstojně!“
„Proč mě nechceš?“ „Protože miluji jinou ženu a protože nechci vychovávat cizího parchanta!“ Nenápadně se při těchto slovech dotknul své kapsy a Žofie si tohoto letmého dotyku všimla. Otočila se a hrála, že chce odejít, aby se vzápětí otočila a vybrala onu kapsu. Vytáhla pouze pergamen… pergamen, jehož okraje zdobily srdíčka a amorci.
Bylo na něm… 13 slok jedné básně… stihla přečíst pouze jednu, ale pochopila, kdo jí ukradl Alana… a kdo ukradl otce jejímu dítěti… hodila mu pergamen k nohám a nenávistně zasyčela: „Já se pomstím… hlídej si záda“ a odešla jako vtělená nenávist. „Neboj se, já si dám pozor“ zašeptal Poe a zůstal ještě další minutu stát na místě jako opařený .
***
O hodinu později šel již Poe zpátky do tanečního sálu, kde již netrpělivě očekávali jeho báseň. Byl velice nervózní, k čemuž pomohla i scéna, kterou mu Žofie předvedla. Když se však odvážil podívat Sašiným směrem, která se na něj povzbudivě a mile usmála, všechna nejistota ho opustila a rozhodným krokem přišel až před Sašu a odkašlal si.
Znovu pohlédl na Sašu, na jejíž tváři se zračil úsměv plný očekávání. Usmál se tedy a začal.
„Anděl“
„Vaše krása, zcela oslniva můj zrak…“
Jeho přednes přerušil Sašin zděšený výkřik. Instinktivně se sehnul a cítil jak mu pár cm nad ohlými zády prosvištěl nůž, jenž se záhy zabodl do Sašina srdce.
Než si uvědomil, co se stalo, sesulo se Sašino bezvládné tělo na chladnou mramorovou podlahu. Poe se ji snažil zachytit, ale nepodařilo se mu to. Poprvé a naposled jí vtiskl na chladnoucí rty polibek pošeptal jí: „Přísahám, že neodejdu, pokud poslední slovo mé básně neuslyšíš.“
Poohlédl se po vrahovi a ke svému zděšení spatřil Žofii proklánou kopím. „Proklínám Tě, Alane! Nedojdeš pokoje, dokud nedostojíš všem svým slibům!“ Po těchto slovech vydechla naposledy.
Před zraky všech přítomných, se údálo něco nepředstavitelného. Poe i se Sašiným tělěm doslova v mžiku oka zmizeli. Na jejich původním místě zůstaly jen kapky krve ze Sašina těla. Vévoda i vévodkyně zemřeli za nedlouhou dobu zármutkem a šílnenstvstím nad ztrátou Alexandry.
***
Poe se několik měsíců marně snažil vymyslet nějaké kouzlo, jež by vrátilo jeho milovanou Sašu ze záhrobí. Až se uchýlil k zoufalému pokusu, který našel v nejtemnějším odvětví černé magie. Jednalo se o Nekrovo zaklínadlo.
„GRAVEDINEKRO“ Prohlásil rozhodným a pevným hlasem Poe.
V místnosti začaly lítat blesky a Poe cítitl, jak z něj odchází život a vlévá se do Saši. Zdálo se mu, že pohnula víčky, ale vtom se ozvala ohlušující rána doprovázena výbuchem zářivého světla. Na místě, kde ležela mrtvá Saša, se připojilo i Poeovo mrtvé tělo. Avšak jeho duch byl kletbou donucen dlít i nadále v hradu a strašit jeho obyvatele.
Pozn. Toto kouzlo, ač správně použito i vysloveno, nemohlo fungovat, jelikož nad Poeem se nesla Žofiina kletba.
Autorky: Kalira Sionská a Herwen Eruvea
úchvatné :))) – Teda děvčata, musím vám říct – tohle je bomba 🙂 Četla jsem to od začátku až do konce jedním dechem (dobrá, možná jsem se nadechla víckrát :D) … ale zkrátka – je to úchvatné 😀 Už se těším na pokráčko – doufám, že se ho brzy dočkáme 😉 Fakt krásný – úplně jste mi vyrazily dech 😉
PS: Už se nedivím, že jste se u toho tolik nasmály 😀 Jistě to musel být zážitek tohle tvořit 😀
– úžasný:o)) počkejte si na další:o)) a jsem zvědavá jak to dopadne:)) prostě je to sjůůůpr jako její autorky:o))
– smutné, no, trochu mě to dojalo 🙂 ale jinak se mi to moooc lííbilooo 🙂 ještě druhou kapitolu a další kapitoly..a už můžete trumfnout Rowlingovou 🙂 jste obě skvělé, Kalirko a Herwi 🙂
– Je to hodně zajímavý nápad, ale abych řekla pravdu, tak bych tuhletu kapitolu rozepsala na tři. Máte skvěle vymyšlenou zápletku i děj ale chybí mi tam trochu více přímé řeči, více popisu prostředí a okolních postav. Např. když vstoupil do sálu aby zarecitoval svou báseň mohla se nejprve uvést samotná oslava, počet osob a jejich vzhled či vlastnost. Zas na druhou stranu to mohlo být pojato jen a jen z pohledu Poea a jeho zaslepenost vůči Alexandře a zlobou vůči Žofii.
Druhá podle mě podstatná chyba byla, že jste si vybrali historickou postavu, kterou zná opravdu hodně lidí a o něco méně se o ní velmi zajímá a má již určitou představu jeho chování a tady, sic nevím co se stalo dříve v historii příběhu, proč zapudil Žofii, se mi zdá že se Poe chová jako puberťák + nevíme kolik je mu let a tak ani nevím jak si ho mám představit! S Poevou touhou po dokonalosti básně jste se zase doslova trefili (doporučiji Poeovu esej o psání básní jako př. použil Havrana).
Jinač mohu povídku označit za zdařilou:) a přeji mnoho zdaru při dalším psaní, ale to nejduležitější: Neztrácejte chuť a radost z psaní:)
– p.p. Nekro by se buď smál, nebo naštval C:D Si vyber…obojí by byl hrůzostrašný zažitel C:D Jinak to je mooc hezký;) Zajímavý děj, i když já mám radši HP téma:) Ale jinak je to moc krásně napsaný?;)