Probudil se brzo ráno, nevěděl, co ho ten den čeká. Kdo by to taky po ránu věděl. Kdyby však tušil, jak skončí, určitě by spoustu věcí změnil. Teď už nemohl. Byl mrtvý. Proč musel zemřít? Proč? Věděl to, co ostatní ne. Znal tajemství dávných věků. Byl posledním z rodu Fleriků. Proto musel zemřít.
Být synem tohoto rodu byl dar i prokletí. Musel udržovat na zemi pořádek a rovnováhu. Bylo to náročné a unavující. Přesto dostal za své činy velkou odměnu. Nekonečný život. Ovšem do dne, kdy předá své schopnosti svému potomkovi. Prozatím však žádného neměl. Teď musel čelit všem nástrahám jen on sám. Každý ho v této válce potřeboval na své straně. On však nesměl. Musel stát vždy uprostřed.
Ten den začal jako každý jiný. K snídani si dal své oblíbené palačinky a šel se svým psem Lotharem na procházku. Byl to neuvěřitelně krásný a inteligentní pes. Nikdy ho nenechal samotného, vždy ho brával sebou. Cestou okolo pekařství se zastavil, aby si koupil koláč na cestu a pokračoval dál. Jedl jej cestou, když v tom viděl, jak nějaká banda lupičů přepadá banku. Rozhodl se okamžitě. Jako syn svého otce musí zabránit tomu přepadení. Lothar, ač ho vždycky poslušně do všech bitev následoval, se ho snažil zadržet. Už tento čin mu měl připadat divný. Kdyby jen tušil, že je to podlá past, nastražená přímo na něj. Lothar zachránil svému pánovi život, doufal snad, že po té uteče. Neudělal to, i když znal to spásné tajemství. Věděl, že může Lothar obětovat svůj život pro něj a za několik dní se znova narodí. Jenže on se nedokázal smířit s tou nespravedlností a zaútočil na ně. Vytáhl meč. Jeho čepel se zaleskla. Začal vraždit. Věděl, co jsou zač. Vrahové, zabijáci, stvůry a příšery. Nejsou to lidé. Nevěděl však, že oni znají tajemství jeho nesmrtelnosti. Všude byla spousta krve. Křik a nářek. Jako by se vynořovali odnikud, ale bylo jich stále víc a víc. Byl unavený, přesto se nevzdával. Jak dlouho už bojoval? Hodinu? Dvě? Nebo to bylo jen pár minut? Z myšlenek ho vytrhl až hluboký hlasitý smích. Vzhlédl a uviděl ten medailon. Medailon jeho života. Před jeho očima stál vysoký a děsně ošklivý muž s bílou lebkou, prázdnýma očima a jizvou na ruce. Hrdě svíral ten medailon a smál se. Medailon se zachvěl a pukl. „Ne“ vydralo se mu z unavených úst a náhle mu ramenem projela ostrá bolest. Podíval se a viděl temně rudou krev prýštící z rány. Další rána a další bolest. Další smích. Výkřiky radosti. Další rána, další krev. Z dálky slyšel líbezný zpěv. Umíral. Kdyby věděl, že několik bloků dál spí jeho měsíční dcera, mohl jeho rod skončit jinak…
Kdyby mu ta žena nelhala, její dcera by byla slavná pokračovatelka Flerikova rodu. Jenže ona měla strach, vystavit své dítě nebezpečí. Nevěděla, že by bylo neporazitelné. Tedy skoro neporazitelné. Proč mu řekla, že potratila a odešla? Proč mu lhala? Takhle vymřel jeho rod a válka zničila pak celý svět. Kdyby tu teď ještě byl ten udatný a spravedlivý Darien von Flerik.
