Slyší kapky doznívajícího deště
Uvězněný ve svém vlastním já
Potrestán za vše, ale nenapraven
nese si životem jen to,co má
-jen tíhu vlastních ramen.
Bez soucitu, necítí světlo denní,
když se noc co noc mění.
Zamřížovaným oknem
proniká měsíční svit
a on je zas tím,
kým nechce být.
Skrz slzy
a výkřiky bolesti
ví, že brzy
snad měsíc půjde spát…
Otupělé smysly,
rozum zkratova,l
snad z tohohle místa,
kde satan tancoval…
snad z tohohle místa,
kde rozum ke cti velí
věřit a vzdát se
vše, co smrt dovolí.
Dokud úplněk na obloze černé,
bude jako hrozba viset,
nebudeš na to, kde jsi, myslet.
Dokud bude měsíc zářit,
budou ti jen zvířecí pudy věrné…
Bez víry
neschopen přátelství, rozpoznaje
vždy, když úplněk s hrdostí tvou si hraje
bez víry
v zapomnění,
když on tě v nestvůru mění…
Zapoměls
na matku, na přátele,
zapoměls
a přes noc vždy zapomínáš…
A pak se s hrůzou ráno probouzíš
a zdem azkabanu se vyzpovídáš.
Na košili stopy krve,
ale ty nevíš, nevzpomínáš…
Probuď se,
hříšníku, netvore,
snad tvá nepříčetnost
i s hříchy zas odpluje.
Nenávidíš a miluješ,
zabíjíš, pak lituješ.
A když ráno otevřeš oči
zas člověčí
již nemáš hlad.
Spát ti už nesvědčí
a den po dni se otočí
v zas další, bezesnou noc,
kdy touha probudí tvou nepříčetnost.
Tak spi.
Zdi už tvůj nářek nechtějí poslouchat,
mříže už nechtějí víc vidět tvé slzy,
ale já vždycky budu tě litovat,
když činy tvé tě mrzí…
Jen touze své nesmíš průchod dát,
protože touha je vstát,
-a bolest nevnímat.
Jako pták co prve vzlét,
když pod ledem
rozkvete jarní květ
letící pták
touha je… hlad
Autor: Sarah Magic