Vůně koření

…Když jsem poprvé vstoupil na palubu, bylo mi čerstvých devatenáct let. Zdálo se mi, jakoby se celý svět zbláznil, chtěl jsem pryč, někam hodně, hodně daleko. V té době dala královna vypravit námořní výpravu kamsi do daleké Indie a já, mladý a bláhový, aniž bych měl vůbec ponětí, kde Indie leží, jsem se chtěl za každou cenu zúčastnit. Vše, co jsem měl, i když pravda, moc toho nebylo, jsem nechal na špinavém doverském předměstí a odplul za dobrodružstvím kamsi do neznáma.

Po několika měsících plavby jsme konečně dosáhli našeho cíle, vysněných indických břehů. Naším úkolem zde bylo zprostředkovat chod anglické společnosti pro dovoz indického koření do Evropy. Práce bylo nad hlavu. Já měl za úkol shánět místní řemeslníky na stavbu lodí. Ubytoval jsem se v malém domku za městem. To byla krása, všude kolem spousta barev, milí lidé… Ne jako v šedivé zamračené Anglii. Po několika měsících jsem se vypracoval a vydělal si poměrně slušné peníze. Tamní anglické osazenstvo se rychle rozrůstalo, já začal chodit do lepší společnosti… zkrátka o takovém životě se mi nikdy předtím ani nesnilo.

Jednou jsem se při cestě přes město zastavil na trhu, přilákala mě krásná vůně čehosi, co jsem neuměl pojmenovat. Šel jsem tedy po čichu a ten mě dovedl až k půvabné dívce, která prodávala koření. Nikoho tak krásného jsem nikdy neviděl. Dlouhé tmavé vlasy, veliké černé oči, svůdné tvary. A do toho ta omamná hořko-sladká vůně. Připadal jsem si jako ve snu. Od této chvíle nebylo dne, kdy bych neprošel přes trh.

Každé odpoledne jsem s oblibou lehával do houpací sítě, zavěšené mezi dvěma mohutnými nimbovými stromy a snil o té dívce. Jednoho dne jsem se tam právě chystal ulehnout, v tom jsem však uslyšel dívčí smích. Otočil jsem se za zvukem a uviděl ji, jak tam stála opřená o plot a mávala na mě. Nechápal jsem. S mírně zmateným výrazem ve tváři jsem k ní přišel a než jsem stačil cokoliv říct, políbila mě tak vášnivě, že se mi z toho až zamotala hlava. Bez jediného slova jsme se odebrali do mého domku a tam se až do rána milovali. Byl jsem úplně poblouzněný, to ta vůně, omamná hořko-sladká vůně.

Ráno jsem se vzbudil, ale dům byl prázdný, po ní nikde ani stopy, jen z propoceného prostěradla se linula její vůně. Odešel jsem tedy do práce a jak už bylo mým zvykem, prošel městem přes trh. Ona tam však nebyla. Tak jsem chodil celý týden, ale po mé krásné neznámé, jakoby se slehla zem. Čím déle jsem ji neviděl, tím intenzivněji se mé myšlenky upínaly jen k ní. Až jednou v noci, když jsem se vracel z večírku pořádaného naší společností, se to opět stalo.

Bylo asi hodinu po půlnoci, vzduch byl vlhký, jakoby se měla každou chvílí spustit prudká průtrž, a v tu chvíli jsem ji ucítil. Omamnou hořko-sladkou vůni. Vzrušením mi začal běhat mráz po zádech, zavřel jsem oči a šel přímo za nosem. Zastavil jsem se před starým domem. Vypadal tajemně. Poté zavrzaly dveře a z nich vykoukla hlava s krásnými dlouhými vlasy, velikýma černýma očima a okouzlujícím úsměvem. Zatáhla mě dovnitř, ale než jsem stihl zjistit alespoň její jméno, byli jsme již opět ve víru vášně. A když bylo po všem, beze slova zmizela. Zůstal jsem tam jako opařený. Tak strašně jsem prahnul po tom, zjistit, kdo je ta dívka, kterou tolik miluji.
Hned druhý den ráno jsem koupil velikou kytici krásných barevných květů a vydal se do toho domu. Klepal jsem na dveře jako o život, ale nikdo neotevíral. Všiml jsem si, že dům vypadá hodně zchátrale, mnohem více než minulou noc. Po chvíli klepání jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Dům vypadal opuštěně, jakoby tam člověk vůbec nevstoupil několik desetiletí. Jen jsem vyplašil houf koček, které se tam zabydlely. Stál jsem jako přibitý, určitě to byl ten samý dům. Najednou jsem uviděl na zemi šátek. Její šátek. Zdvihl jsem ho a přičichl k němu. Omamná hořko-sladká vůně.

Znát aspoň její jméno, slyšet nějaké slovo z jejích sladkých úst…Každý den jsem chodil přes trh a kolem toho domu, ovšem bez úspěchu.

Až jednoho dne přišla zpráva, že Francouzi hrozí Británii válkou. Prý kvůli indickému území a monopolu na vývoz koření. Byl jsem z toho zkroušený. Měl jsem strach z války, z toho, že všechno krásné bude zničeno. Vracel jsem se domů a stále přemítal o tom, co bude, co se změní a co se stane se mnou. Jak jsem přicházel k domu, zdálo se mi, jako bych cítil onu dobře známou, omamnou hořko-sladkou vůni. Ale uznal jsem, že to není možné, že nejspíš jen blouzním z únavy. Když jsem došel na verandu, na stole byl přichystán talíř s thálí a rýží a voněl přesně jako moje milá.Proběhl jsem celý dům, byl jsem si jist, že tam někde musí být. Ale nebyla. Usadil jsem se tedy ke stolu a pustil se do jídla. Poté jsem se odebral do ložnice a únavou padl na postel. Doufal jsem, že se teď odněkud vynoří. Bohužel se tak však nestalo.

Jediné, co mi po ní zbylo, byl ten šátek, který voněl přesně jako ona. Dny ubíhaly a já propadal depresi a beznaději. Francouzi se řítili do Indie a zdálo se mi, že všechno spěje k jistojistému konci. Po pár týdnech přišla další zpráva, prý kvůli válečnému stavu máme být převezeni zpět do Británie. Já se tam už nikdy nechtěl vrátit, doufal jsem, že zůstanu do konce života tady… Se svou záhadnou kráskou. Musel jsem ji najít, nešlo jen tak beze slova odjet. Doufal jsem, že ji přesvědčím a odvezu si ji s sebou do Anglie. Až nadešel ten osudový den, ta vůně byla ve vzduchu, omamná hořko-sladká vůně, já byl zrovna na cestě do přístaviště a už jsem ani nedoufal, že bych ji mohl spatřit.

Těsně před tím, než jsem nastoupil na palubu, jsem se ještě jednou otočil. Chtěl jsem se totiž přesvědčit, zda-li ji někde v davu alespoň na vteřinu nespatřím. Vůně byla čím dál tím intenzivnější. Pak jsem uviděl ten zářivý úsměv, běžela přímo ke mně. Po tvářích jí stékaly slzy. Vášnivě mě políbila, úplně se mi z toho podlomila kolena. Miloval jsem ji. Než jsem se stačil vzpamatovat, byla pryč. V ruce mi zůstal plátěný sáček plný koření, konečně jsem zjistil, co byla ta omamná hořko-sladká vůně. To bylo naposledy, kdy jsem ji viděl…