Midar Kilahim: Za hranicí šílenství?

Midar Kilahim se poslední dobou chová divně. Jelikož jsem stvoření od přírody zvědavé, vydala jsem se zjistit, co za tím stojí. Mé zjištění bylo šokující: Midar Kilahim vůbec na hradě není. Ten, koho už měsíc potkáváme na chodbách, je „pouhý záskok“za indisponovaného profesora. Jak indisponovaného? Prý ať se poptám u svatého Munga. Začala jsem tušit senzaci.


Přes vrátnici jsem se dostala snadno (mít vhodné známé na vhodných místech se někdy hodí; zvláště v noci). Rozhlédla jsem se po budově. Tady někde leží řešení záhady jménem Midar Kilahim. Vydala jsem se do kartotéky. Hledání kolegovy karty bylo vcelku snadné. S novinářským vzrušením jsem se pustila do čtení. „Bc. Midar Kilahim, čtvrté patro, oddělení vážných poškození mozku; oddělení s omezeným přístupem.“
Někde za mnou vrzly dveře. Rychle jsem vrátila kartu na místo a skrčila se za registraturou. Do kartotéky vešel lékouzelník, zkontroloval místnost, zhasnul a zavřel dveře. Oddychla jsem si. Počkala jsem, až bude vzduch čistý a opatrně jsem došla až do pokoje pana kolegy. Pro ty, kteří by se jej snad odhodlali navštívit, mám důrazné varování: Připravte se na nejhorší. V tom, co leželo na posteli, byste totiž pana Kilahima hledali jen velmi těžko. Roztřesený starý muž neustále mumlající zdánlivě nesouvisející slova. I když jsem jako novinářka zvyklá na ledascos, přiznám se, že tento obraz i mnou hluboce otřásl. Při bližším ohledání jeho pokoje jsem našla věc více než důležitou: bonzbloček. Měl jej pod polštářem. „Ten musím mít,“ blesklo mi hlavou. Opatrně jsem mu bonzbloček vzala a chystala se, že si jej přečtu. V tu chvíli ale Midar spustil nervy drásající jekot. „Néééééééééééé! Bloooooook! Muj! Muj! Muj! Nedáááááááám!!!“ Začal se se mnou prát. „Míďo,“ snažila jsem se jej utišit. „pssst! To jsem já, Ansí.“ „Nééééééééééé! Já to nikomu neřeknuuuuu! Fáááááákt. Svíťoooo prosííííím!“ Svíťo? „Míďo, buď sakra zticha a řekni mi, co se ti stalo!“ „Nééééééééééé!“ Na chodbě se ozvalo mnoho rychlých kroků. Neměla jsem moc času. „Dej mi ten bonzbloček a slibuju, že zjistím, co se stalo!“ „Néééééééééé!“ Neměla jsem jinou možnost. Vzala jsem pana kolegu po hlavě, zmocnila se bonzbločku a vystřelila z jeho pokoje. Utíkala jsem k východu. Bohužel ale ne dost rychle. „Hej, vy tam!“ zakřičel na mě kdosi z nemocnice. Zrychlila jsem. Rozeběhli se za mnou. Podařilo se mi doběhnout do vrátnice, ale tam už čekali další. Vytáhla jsem hůlku a střelila po nich kouzlo. Před nemocnicí jsem se přemístila do své komnaty (jen pro jistotu, chodba pod severní věží, třetí dveře zleva; nebydlím v jeskyni, ok?).
Tam jsem začala pročítat Midarův bonzbloček. Zápis končí v době okolo dvou měsíců zpět. Poslední bonz zní takto: „Večeře se Sergem v sedm (nezapomenout koupit kytku). Nezapomenout na Nebelvír.“ Svíťa. Nebelvír. Vysílená padám do postele s rozhodnutím, že se zítra vydám po červené stopě.