Když se noví studenti zabydleli, někteří utekli kamsi ven z hradu. Nakupovat na Příčnou nebo ke Třem do Prasinek. Mne zaujal jakýsi vozík na trati kousek od hradu. Trať vedla kamsi do tmy, do neznáma. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat starších a zkušenějších, co je to za trať. Díky ochotě a vstřícnosti obyvatel hradu se mi hned dostalo drahocenných informací: „To je cesta do Godrikova Dolu, určo se tam někdy zajdi mrknout!“
Další den jsem musela vyrazit. Z hradu jsem vyšla dost brzo, aby v Dole nebylo nacpáno. I když to zřejmě nehrozilo, jak jsem se později ujistila. Nasedla jsem do vozíku a ten se sám od sebe rozjel. Vozíky tu jezdí opravdu rychle… a hlavně rychle a nečekaně brzdí. Málem jsem z něj vypadla! Když jsem vylezla z vozíku a vyšla kus od trati, otevřel se mi překrásný pohled.
Všude závěje sněhu, maličkaté domečky, zkrátka krása sama. První mě uchvátila obrovská radnice. Velká budova s mnoha okny, kde už se evidentně pracovalo, protože se v oknech sem tam mihla nějaká ta postava. Za radnicí velký stadion a vedle trošku porozpadlá, skromná bouda. Nebo spíš sklepeníčko. Zvědavost mi nedala a já musela nakouknout dovnitř, kde jsem spatřila roztomilé krysičky. Pomazlila jsem se s nimi, ale musela jsem jít dál objevovat Godrikův Důl. Průzkum je důležitý!
Nohy mne zanesly k fontáně do útulného parčíku. Tady jsem to znala, trávila jsem tady spolu s přáteli spoustu času před vstupem na hrad. Kolem je les a uprostřed fontána, nějaké památky po předchozím hodování nováčků. Šla jsem dál kolem obytných, roztomilých domečků a pozorně prohlížela každý z nich. Všechny jsou něčím zvláštní. V pár z nich jsem zahlédla i profesory! Docela dobré místo na šmírování, to musím uznat.
Došla jsem až k jezeru, na jehož hladině se pohupovala trocha suchého dřeva. Je to klid a ticho. U břehu byla opuštěná loďka, na které se pravděpodobně už léta nikdo neplavil, protože byla v pokročilém stádiu rozkladu. Na druhé straně jezera u břehu je budova, zřejmě jakýsi obchod. Mrkla jsem do výlohy a krapet mi zmrznul úsměv, když jsem spatřila ty ceny. Tak tady si asi ještě dlouho nic nekoupím. Věci tu mají ale věru pěkné.
Mrkla jsem na hodinky. Strávila jsem v Godrikově Dole celou hodinu! Proběhla jsem alejí stromů a už nasedala do vozíku, připravena k odjezdu. Jiná cesta než po trati vozíkem očividně není. Rychle jsem běžela do hradu, sedla si na příjemném místě a začala psát… Tenhle výlet byl super. Určitě ho někdy zopakuji.
Pro Denní věštec
Mariela Rosalie Amorfereová