Zde přináším druhou část čarointerview.
Inu stala se mi taková nemilá věc. Novinářsky nemilá. Vypadá to, že sem tak trochu nedostatečně investigativní (či jak se to po mudlovsku o žurnalistech obvykle říkává) a asi jsem tak trochu omdlela uprostřed interview….
A pak pochopitelně nebylo dobrou půlhodinku jasné, kdo s kým vlastně ten zatracený rozhovor dělá. Bylo mi trpělivě vysvětlováno, že ona pedagogická práce, ve které „nemůžete být naprosto laxní“ skutečně nezahrnuje věšení studentů za palce u nohou kdesi v tmavých sklepeních…
To je fakt, to s vámi souhlasím, je vidět, že jste profesionálka. Mě jenom krapet znervózňuje, jak se na mě celou dobu koukáte, no to víte, jsem začínající novinářka….
Není proč se bát…
(povzbudivě se usmívá, takovým tím úsměvem, který volně přehází na mimické prohlášení typu „Ještě-nikdy – jsem- nikoho- ve sklepě- nevěšela,“ což přímo vybízí k dodání šibalského mrknutí „No-ale mohla-bych“ )
Já se nebojím, jen mi pořád vypadává brk z rukou…
Nechcete trochu čaje na uklidnění? (dvě rychlá zamrkání Slečno-néé-že-se- mi-tu-opět-složíte)
Uvolněte se, vždyť si jen povídáme.
(Oslnivě–uklidňující-úsměv)
Ach, ano.. děkuji. Hmm. Zelený…
Samozřejmě..s mátou?
Já ráda modrý…
(Madam Litray připravuje čaj a ukolébává mne proudem slov, které husí brk črtá na papír do mého zápisníku tak hustým a drobným písmem, že tyto pasáže bohužel nejsou (zvláště po té drobné nehodě s rozlitým čajem) zpětně čitelné, což je také důvod zpoždění, se kterým tento článek vychází…)
Modrý… tak mě napadá, nestudovala jste již dříve v bradavické škole? Prý ho mají v oblibě havraspárští… říká se totiž, že nejlepší modrý čaj roste na Havraspárské vrchovině, v rodném kraji legendární Roweny.
Ano studovala jsem zde, v Havraspárské koleji…
(další Oslnivě–uklidňující-úsměv, a k tomu povzbudivě na mrká na slečnu amatérku-reportérku)
…a ten čaj se jmenuje Modrá hora….je výtečný, nechcete okusit? Podám Vám šálek…
Tak a tady se mi stala další nemilá věc. Taková drobná, ale dost trapná nehoda. Jak jsem byla pořád tak trochu nervózní, tak se mi ruce samy od sebe klepaly… a jak už asi tušíte, zlila jsem se tím čajem od hlavy až k patě…no trapas, nad trapasy!
Naštěstí je madam Litray báječná dáma, která si na rozdíl ode mne dokáže zachovat i v takové situaci chladnou hlavu a duchapřítomně užít celou řádku vysušovacích kouzel.
A jak to se mnou nakonec dopadlo si můžete přečíst v poslední části, kterou trpělivě vysušuji a dodám co nejrychleji. Hmm, nevíte kolik stojí zánovní mudlfén? Dost by mi bodnul…