Něco trošku jiného…Snad se bude líbit:-)
Stála jsem na útesu a kolem mě zuřila bouře. Prudký vítr strhával listí ze stromů, které se ohýbaly téměř k zemi. Všechno to odpovídalo stavu mé duše. Zavřela jsem oči a sevřela ruce v pěst. Fenrir vycítil, že se děje něco zlého a strčil do mě čumákem. Pohlédla jsem do jeho krásných zelenožlutých očí. „To bude dobré, Fenrire.“ chlácholivě jsem ho pohladila po hrubé vlčí srsti. Tiše zakňučel, jako by mi nevěřil. Všechno bylo tak složité. Naposledy jsem se rozhlédla po krásné skotské divočině, kterou jsem tolik milovala. Kdo ví, zda ji ještě někdy uvidím. Nasedla jsem na svého černého hřebce a vydala se domů, kde na mě už netrpělivě čekal otčím se svým hostem…
Na nádvoří našeho hradu bylo nebývale rušno. Stála tam aspoň patnáctičlenná skupina ozbrojenců v anglickém oblečení. Zamračila jsem se. Co tu sakra chtějí ti angličtí psi? pomyslela jsem si v duchu a znechuceně se rozhlédla po těch namyšlených obličejích. „Morrigan! Okamžitě pojď nahoru! O toho koně se postará štolba!“ zakřičel na mě otec. Pohlédla jsem nahoru, kde stál v okně a zuřivě na mě hleděl. Pak jsem stočila pohled na skupinku angličanů přede mnou. „Pojď Fenrire.“ řekla jsem tiše a vykročila k domu. Cestou jsem prošla kolem těch ubožáků. Někdo z nich měl zřejmě v úmyslu nějakou hloupost, protože jsem náhle uslyšela Fenrirovo temné vrčení. Všichni okamžitě ustoupili a nechali mě v klidu projít. Potěšeně jsem se usmála a pohladila svého vlka po hlavě.
Vyšla jsem po schodech do hlavní síně. „Otče?“ pohlédla jsem mu přímo do očí. Zatvářil se, jako by mě nejradši zaškrtil na místě. „Kde jsi tak dlouho byla, když víš, že jsem čekal vzácné hosty?!“ vztekle na mě hleděl. Klidně jsem jeho pohled opětovala. „Byla jsem na vyjížďce.“ řekla jsem a pohlédla na muže, který stál po otcově boku. Byl vysoký, dokonce vyšší než já, a to jsem na ženu až moc vysoká. Měl černé vlasy, ale místy v nich prosvítaly ohnivě rudé odlesky. Zaujaly mě jeho zářivě zelené oči, ostré rysy tváře. Působil velmi tvrdohlavě a na někoho možná i děsivě. Celkově vzato nevypadal moc anglicky. A co víc, docela mě zaujal. Lehce jsem se mu uklonila: „Můj pane. Vítám vás na Gaillinn Castl.“ pohlédla jsem mu přímo do očí. Úklonu mi opětoval a otočil se na mého otčíma. „Představíte mě své dceři, mylorde?“ otázal se lehce ironicky. „Ach ano, jistě. Omlouvám se.“zakoktal se a varovně na mě pohlédl. „Moje nevlastní dcera, Morrigan Bronwyn McFirth. Morrigan, dovol abych ti představil hraběte Luciuse Blackwella z Raven Hill.“ „Těší mě, že vás poznávám, můj pane. Posadíme se?“ vyzvu ho a zamíříme ke stolu. Posadíme se a naliji skleničku whiskey.
„Chtěl jsi mi něco říct, otče?“ tázavě na něj pohlédnu. Uhnul pohledem a podíval se na Luciuse. „No…víš. Musíš se vdát, Morrigan. Je to nařízení krále. Chce upevnit vztahy mezi Skoty a Angličan. Ztuhnu jako zasažená bleskem. A je to tady. Věděla jsem, že se něco stane, něco, co radikálně změní můj život…pomyslela jsem si a pohlédla na otce. „Kdy?“ pronesla jsem neutrálním hlasem. „Za dva týdny.“ hlesl otčím a odvrátil pohled. Mrazivě jsem pohlédla na mého nastávajícího. „A vás si mám zřejmě brát, že?“ pohlédla jsem do těch jeho zvláštních očí a po zádech mi přeběhl mráz. Přikývl. „Ano, má paní. A vypadá to, že z toho máte asi stejně velkou radost jako já.“ podotkl suše. Měl hluboký a příjemný hlas. Pousmála jsem se:“To máte pravdu. Nemám zřejmě na výběr?“ zeptala jsem se s nadějí. Jeho pohled mě utvrdil, že doufám marně. Povzdechla jsem si. „Dobrá. Co ten obchod bude obnášet?“ pohlédla jsem na otce.
To be continued…