Na opuštěné zastávce autobusu nasedl na povoz a nechal se odvést pryč z toho místa. Nechal ji za sebou, smutnou a opuštěnou.
Věděla nebo spíš tušila, že ho už nikdy neuvidí. Nebyl to jen obyčejný kluk. Byl to ON, ten kdo jí byl souzen. Znali se teprve 3 roky, ona ale měla pocit, že ho zná už alespoň 10 let. Tak jí byl blízký. S ním se cítila jako v sedmém nebi. Bylo to pondělí, přesně 13 hodin a 23 minut, když ho viděla naposledy. To bylo tehdy, když jí nechal stát na zastávce. A v pátek přišla ta hrozná zpráva. Volali jí jeho rodiče, že měl dopravní nehodu. Říkali, že ho srazil autobus, když jel na motorce. Byl to ten autobus, který ho od ní odvážel. Když jí to řekli, byl to jako blesk z čistého nebe, zastavilo se jí srdce, a když se opět rozběhlo, cítila, že jí chybí kus. Bylo to jako by jí vyrvaly kus jí samé. On odešel na věčnost a ona tu zbyla sama. Už se nikdy nevrátí, už nikdy ho nebude líbat, už nikdy mu neřekne, že ho miluje! Nyní po roce se dívá na vzkaz, který jí vtiskl do ruky těsně před tím než odjel.
Ukápne jí jedna slza, poslední slza která jí zbyla, vždyť vyplakala takové moře slz. Jen ta jediná jí zbyla. A myslí si:
Nic se nevyrovná
Tvému úsměvu,
násilím narvaném
do vzkazu:
„Brzy se shledáme.“
Do vzkazu, který se už brzy stane skutečností.
Autorka: Alienor Holubová