Tak jako každý rok i letos jsem se těšila na léto. Představovala jsem si, jak ho aktivně (ale zároveň relaxačně) prožiji. Doufala jsem, že bude hezky, takže budu moct jezdit na kole, chodit plavat atd. Zkrátka, že stihnu ty věci, na které nemám přes rok čas. Zároveň jsem doufala, že alespoň trochu – v rámci svých možností – opálím své tělo fototypu Sněhurka. Počasí nezklamalo, ale zklamala jsem já…
Prázdniny jsem sice začala aktivně, jízdou na kole, ale to skončilo poměrně brzy. Tedy přesně v momentu, kdy se mi tkanička od boty dostala do kola a já předvedla technicky dokonalý pád na ruce a koleno. Umělecký dojem by soutěžní porota nemohla hodnotit jinak než desítkou. Navíc ve snaze zachovat si dekorum jsem okamžitě vstala, s elegantní lehkostí se oprášila, decentně se usmála na přihlížející a celkově jsem se chovala jakoby tento způsob sesedání z kola byl zcela běžný… Tímto pádem jsem si však odrovnala pravou nohu. Druhá až na drobné modřiny zůstala v pořádku. Ale i s tím se dalo něco dělat.
A postaralo se o to hovado, které se rozhodlo ochutnat moji archivní nulku negativní, ročník 1984. Jak mu chutnala se nedozvím, neb jsem ho ve vzteku zabila, ale na památku mám od něj pupenec přes půlku stehna. Je krásné červené barvy, velikosti dlaně dospělého člověk a příšerně pálí… Střídavě na tuto oblast svého těla kladu led a jakousi smradlavou mast pochybné hnědé barvy, při pohledu na níž si člověk s trochou fantazie představí dostatečně nechutné věci. A tak i můj plán s opalováním vzal za své… Přeci nikde nebudu vystavovat svoje zubožené tělo, přesněji parodii na lidské tělo! A tak pěkně v klidu ležím u televize (na což nemám během roku taky čas) a s nanukem v ruce vychutnávám letošní prázdniny. A když se nad tím tak zamyslím, tak vůbec nejsou špatné!