Můj prvotní pokus z hlediska rytířsko-trubadúrské poezie 🙂
Každý kdos zde pospěš blíž!
Povím ti příběh z daleké říše.
Né všechno co uslyšíš v životě zříš,
však představivosti povol hned mříže.
Já slyšela příběh z dalekých krajů,
které blíže jsou než za políčkem tvým.
Co jen v něm nachází se tajů
a dávno tomu, že zahalil jej mystiky dým.
Tak usedni a utiš se,
i ty, lamentující knězi!
Příběh právě rodí se
a pryč jsou denní běsi.
Rytíř to smělý krajem jak vítr se vál,
květiny kvetly a jaro vzbouzelo svůj háj.
Však děs krčil se v stínech a každý se bál,
pod krovem strachu mrzl celý kraj.
Tak dorazil k hradu smutku,
smělý rytíř Parsifal.
Ptal se po příčině a zlém tom skutku,
chrabrý rytíř Parsifal.
To zhoubná saň je naší zkázou.
Žere vše co živé a krásné je.
Matky nad smrtí svých spanilých pláčou
a drak tvrdě oběti své morduje.
Tak vydal se rytíř na smrtící cestu,
se slibem na rtech, že pomůže.
Nic nebojte se, já pod tíhou zla neklesnu!
Tak promluvil k nejkrásnější jež podala mu květen růže.
Obludu tu hrozivou nalezl v temné skrýši
a boj se pak spustil s krvavým příslibem.
Však než drak nalezl Hádovu říši,
Parsifal mnohé rány utrpěl.
Pak zemdlelý zpátky se navracel,
k hradu kde smutek věšeli.
Naposledy a dračím srdcem se zapotácel
a padl k nohám všech těch co doufali.
I pomník mu vystavěli,
smělému šermíři,
jež život svůj položil za jejich klid,
písně jen pro něj pak zhlasita pěli.
Parsifal krásný, nejlepší z rytířů, jež padnul pro ně, pro prostý lid.