Za soumraku tiše sníh se snáší,
drobné vločky slunce plaší.
Šelest vloček se tichem nese,
mrazivý vítr raduje se.
Unáší je, jednu, druhou,
na skalách tu roztát mohou.
Posvátný klid jen sýček ruší,
blízkost smrti, smutný tuší.
Šedý měsíc s oblou tváří,
na palouk svým svitem září.
Na bílé louce víly tančí,
drobnými krůčky sněhem kráčí.
Mezi vločkami ladný tanec,
ve vánku, bez hlesu, smutný je konec.
Mávnutím proutku všechno však mizí,
v lese se objevil někdo cizí.
Bílou krajinou jezdec cválá,
kradená kobyla je ještě malá.
Dusot kopyt sníh do stran metá,
nad hlavou sokol tiše létá.
Sněhem se z posledních sil noří,
bez šance na únik, beznadějně se boří.
Lesní tvorové zděšeně prchají,
všech svých radostí nechají.
Však jiný jezdec, oděn v kůži,
už se v stopách k prvnímu blíží.
Hřebci už z nozder pára stoupá,
zběsile udidlo v tlamě chroupá.
V tom střelhbitě druhý kuši tasí,
prvního chce srazit, asi.
Chvíli v cvalu míří, bez chyby,
slabé cvaknutí, zadrnčení tětivy.
Šipka chladným vzduchem cestu si razí,
hledaný cíl už domů nikdy nedorazí.
Střela Ti našla srdce přesně,
zemřeš ty zrádče, milosrdně.
Ohlédni se na mstitele svého,
nikdy už nespatříš takového.
Černé očí se zpod černých pramenů mračí,
topíš se, tajně jsi doufal, ty jsou dračí.
Jezdec bez hlesu se z koně kácí,
střelec se s úsměvem domů vrací.
Chladivá náruč matky země,
přijala tělo s úctou, jemně.
Jak vzácným najednou vzduch se stává,
hrdlo krví zalité, dechu se nedostává.
Zděšený kůň uzdou trhá,
na svého pána zoufalý pohled vrhá.
Krev už se rychle sněhem vlní,
červené řeky rychle se plní.
Poslední záškuby, sníh jen víří,
sbohem živote, duše pryč míří.
Bojovný byl rytíř, jenž tu leží,
vyzradil tajemství černých věží.
Čaroděj mocný, jenž neodpouští,
jeho vrah v kůži prošel i pouští.
Pomsta si svoji oběť najde,
na čase nezáleží, zrádce vždy pojde.
Vyzradil, ke smrti odsoudil,
nakonec sám, životem zaplatil.
Krajina dál, svým tempem si žije,
sýkorka malá z jezírka pije.
Přiběhly víly a znovu tančí,
na hrobě bílém co smrt tu značí.
Sokol se věrně k svému pánu vrací,
smutný vánek spadaný sníh převrací.
Sýček již ztichl, nic nenamítá,
předzvěst jenž zpíval již osudem zmítá…