Žlutým pískem karavana pluje,
po dunách se líně převaluje.
Pomalým krokem se pískem brodí,
bez vody se nic neurodí.
Každým vdechem, síly mizí,
celá poušť už zdá se cizí.
Horký vzduch obraz oázy tetelí,
vůdce, stařec, k odpočinku zavelí.
Nad průvodem hejno hladových supů již krouží,
jediný pohled na nebe, ve smutek tě pohrouží.
Však ani slzu neuroníš,
není z čeho, ty víš.
Zoufalý pohled starce mučí,
za své lidi, náklad ručí.
Celý život jako vůdce strávil,
svými historkami jiné bavil.
Dnes už cesta poslední zdá se,
karavana ke spánku ukládá se.
Na truhle zlata unaven sedí,
na svou věrnou hůl jen hledí.
Tuší, ví, konce nedojdou,
ano, stanou se potravou.
Zobáky i holé krky ve tmě číhají,
Nic jiného na práci nemají.
Zatím v uctivé vzdálenosti,
kořist si dělí, maso, ne cennosti.
Brzké ráno, první paprsky do očí pálí,
do šátků si lidé hlavy halí.
Pomalým krokem, nový den,
budiž lidem nakloněn.
Polední sluce karavanu ničí,
velbloudi a lidé zoufale křičí.
Zadní voj se opozdil,
za potravu posloužil.
Hladoví supi masem se živí,
vrásčitá tvář se obavami křivý.
Beznaděj a smutek, zachvátil všechny,
není úniku, zahodit zlato i bedny.
Zlatý písek mísí se s obyčejným,
větrem rozfoukán stává se kouzelným?
Každý hledí si svého, tajně doufaje,
poušť vezme si druhého, mě nechaje.
Druhý den, lidskost zapomenutá,
stala se minulostí, smrt je krutá.
A tak umřely němé tváře, rty smočit prve,
ale rozpraskaná ústa hltavě pijí krve.
Pak i člověk člověku vlkem,
bratr bratru sokem.
Mrtvá těla na písku leží,
krve zbavena, v očích se mlží.
Děti, ženy, i statní muži,
obětováni za vlastní kůži.
Seschlý stařec vůči mladíku stojí,
poslední dva svůj život obhajují.
Svalnatý muž si s dýkou pohrává,
stařec jen holí sotva zamává.
Jediné bodnutí, čepel po suku klouže,
stříbrně lesklý nožík starého muže.
Vzepři se osudu, udělal jsi to právě?
nezemřeš, jiný zemřel co vypadal zdravě.
Mladá tvář s výrazem překvapení,
už pro tě na světě místa není.
Nikdy nepodceňuj starého reka,
jenž bojích zažil svá muka.
A tak horkým pískem stařík se plazí,
za zády nechal supí vrahy.
Jako had, jak čertí plémě,
nevzdá se života, nevzdá se země.
Odhodlán si razí cestu v dál,
toho se osud nenadál.
Staré srdce se života drží,
prošlo kdejakou krvavou řeží.
Zoufalý chtíč, zoufalá touha,
odvedla starce od Boha.
Osudu na věky protiví se,
do oázy zázrakem doplazí se.
Pod palmami hrbí se mdlý kmet,
o vodu neprosí, jen svoji hůl zved.
O pokladu v poušti stále vypráví,
avšak nikdy nezmíní strojené bezpráví.
Na žhnoucí zář západu už jen pohlíží,
vzdor osudu zase smrt ti přiblíží…