Pod pláštěm noci znavená,
panenské ctnosti zbavená.
Zběsile do cvalu koně nutí,
na cestě pokryté čerstvou sutí.
Funění, dupot, únik branami,
zoufalý nářek šíří se skalami.
Zpěněný kůň se do chrapotu dává,
nešťastnice však v pobídkách neustává.
Špatný krok, lupnutí kosti,
nebohý kůň má všeho dosti.
Srdceryvné ržání, krev v žilách buší,
nebohé zvíře už svou smrt tuší.
V mžiku i jezdec, k zemi se hroutí,
mezi kameny s hrůzou se kroutí.
Naděje na únik hluboko klesly,
dříve ji cestou čtyři nohy nesly.
S mokrou tváří na zvíře hledí,
klepaje se strachem, na skále sedí.
Pak náhle opět v záchvatu děsu,
klopýtavým krokem se rozběhla k lesu.
V tom na palouku, kam doběhla náhle,
spatřila krásu, zde vlk zavyl táhle.
Jediný pohled, to není šelma lítá,
pohledem zve k sobě. „Pojď k nám, už svítá.“
S východem slunce, již živá není,
ale cítí, není mrtvá. Překvapení.
Teď je mezi svými, jenž nezradí ji,
tvory, co na trůn posadí ji.
A tak dívka lidmi zklamaná,
záhy se změnila, již není zlomená.
A tak se zrodila nová obroda,
na trůnu z listí, sní nová Příroda.
Mezi kmeny starých stromů,
vzpomíná na život, již nechce domů.
A tu je naděje, co krutý svět páchá,
vždy najdeš přítele, co na pomoc spěchá.
Přijď za námi, co život jsme ztratili,
nový zde nalezneš, toto ti slibuji…