Chladný vánek hladinu čeří,
bláhoví jsou ti co věří.
Věčnou lásku nelze koupit,
snad lze ji sprostě loupit?
Bouřlivý vítr se rákosím prodírá,
bolest staré rány rozdírá.
Na pomstu snažíce se nemyslet,
sedí u břehu snad sto let.
Vichřice si vrbovím cestu razí,
vzpomíná, leželi tu nazí.
Však jiný muž srdce její si vzal
a jemu zůstal jen ten věčný žal.
Uragán vodu kalnou unáší,
on však dál sedí v rubáši.
Jen ji jedinou miloval,
celou duši ji daroval.
Svět v agónii se zmítá,
jeho duše nic nenamítá.
V živlu jeho hlas burácí,
všechnu bolest teď světu oplácí.
Mračna nad ním se schylují,
už bílé tělo nekryjí.
Z temné vody postava stoupá,
její hlas se do hlavy vloupá.
Samou zlobou země se třese,
odporný čin dál sama neunese.
„Věčný život, věčnou smrtí,
nevykoupíš, budiž přítěží ti.“
Bílé blesky temné nebe zdobí,
žádám tvoji duši, co by.
Nadchází čas zlé odplaty,
to smrtka ti dýchá na paty.
Najednou hrom, píseň svou zapěje,
s vrahem teď umírá poslední naděje.
Tělo na trámu tiše se houpe,
smrt za smrt pomstěna, v mlze se koupe…