Ranním lesem tiše kráčíš,
po kořisti hrdý lačníš.
Dlouhý meč máš zkrvavený,
nevinnou krví zahanbený.
Zlata jsou oči plné,
bezcitností obalené.
Dusot kopyt v dálce slyšíš,
další haldu zlata cítíš.
Krev na spáncích hrubě tepe,
každý smysl už se klepe.
Šest vraníků velký kočár táhne,
vyděšený kočí pro bič sáhne.
Cvičeným pohybem,
kočár byl lehce zastaven.
Mrtvý kočí už k zemi klesá,
tvoje srdce nad úlovkem hrdě plesá.
Vrahova ruka se chladné kliky chopí,
však přepadený důvod nepochopí.
V tom bílá ruka na zátylek sahá,
ani rána dýkou nepomáhá.
Studený dech do tváře ti dýchá,
zrazena buď tvoje pýcha.
Pár mrazivých očí do tvých hledí,
dáma v černém bez hnutí sedí.
Celý svět se náhle točí,
ztrácíš se, to ty černé oči.
Po tepně jazyk jemně krouží,
do mlhy se všechno hrouží.
A pak v přítmí lesa velké zuby,
pily krev lidské obludy.
Teď bandita tu sedí v kleče,
po krku rudý pramínek teče.
V hlavě známý hlas mu zní:
„Na kozlík vyskoč!“ Neblázní?
Bez hlesu na kozlíku sedí,
na hřbety černých koní tupě hledí.
Občas bičem máchne,
celý kočár smrtí páchne.
Bez paměti, bez skrupulí,
rozváží smrt po okolí.
Ty, kdož jsi smrt rozdával,
ďáblu ruku podával.
Budiž nyní sám kořistí,
jiný lupič, kozlík vyčistí.
A tak bandita se stříbrem v hrudi,
padá k zemi, kapky rosy studí…